Večer.

Adolf Heyduk

Večer.
Hvozd oněměl; noc k mým už nohám sedá a v hrůze velebné svou šíji zvedá, plášť černý spíná sponou půlměsíce a v mračné skrýši chladnou rukou hledá šperk hvězdný do své kštice. Sny na vzpomínek křídlech k hlavě letí; ó, pojďte, pojďte, bludné moje děti, mé srdce dávno s vámi mluviť chtělo – ó, spěšte, ovíjejte květnou snětí mé zadumané čelo. 74