Východ slunce.

Východ slunce.
V horách noc jsem probděl, hlavy prchá sen, rád bych býval zvěděl, jak se budí den; rázem touha moje lesní cestou chvátí po jezerním břehu, horském po úpatí na temeno skály teplou nocí ven. Sedím, odpočívám, rád jsem tomu byl, že jsem mladé jitro záhy obelstil; a již oko moje do oblak se noří, kol nich zlatořásná obruba se tvoří, jako u motýla stkvoucí pláště pyl. Zachvěl sebou oblak, jiskry vrhal výš, jako plivník žhavý, opouštěje skrýš; po jednou tu vzhůru zlatázlata proudy vrže, jako rozšuměný pramen skalní strže, nesší diamanty v rusalčinu skrýš. Juž se oblak nítí rudým zápalem, chvěje se a blýská, vzhůru – tam i sem, kol z ryzího zlata, uvnitř jako z krve, lesklý kov svůj rychle mění na ostrve, na chvějící šípy, padající v zem. 92 Stkvoucím ohněm plane ranní nebes svah, sivosť skal a strání vzplápolala v nach, zdivené mé oko, oslepené skorem, zří, jak nový svět se tvoří nad obzorem něhozvukou písní citu na vlnách. PlamenemPlamenem, hlehle, zžato údolí a stráňstráň, rubínovým skvostem věnčena je skráň, a s té čelky k zemi skvostná prší krása, na listech se leskne, celý vesmír jásá, deštěm drobných perel zachvívá se pláň. Udivené oko vidí v nebi plát purpurného slunce žhoucí majestát, ejhle! zlatý koráb světům život nese, ptactvo písně zpívá v pláni, luhu, lese: Vítej, živiteli, na sto tisíckrát! 93