Raráš.

Raráš.
To bylo při hrabání stlaní a stalo se vám asi tak: Vít slyšel hvizd a viděl maní, jak s dubu černý spadl pták; byl promoklý a mdlý i chabý a plouhal křídla – divný host, krk tenký byl a nohy slaby... Vít vzal ho dětem pro radost. Moc s ptákem jsme si práce vzali, až z choroby své vyšel přec, leč jednou v noci než jsme spali, jak člověk divnou mluvil věc: „Chceš, Víte, zrní mít a chleba?...“ A Vít děl: „Špaček pták je náš,“ a dodal: „Chci, vždyť je ho třeba; dej, mluvko, přines, jest-li máš.“ A spali jsme. Tu v dobu rannou, pták z kouta volal: „Konec běd, zde, Víte, ukliď pěkně stranou, co přines’ jsem, viz, pytlů pět; 73 to pro začátek, přijdeť více, že’s ošetřil mě v zimní čas... když vzal jsi mě z té plískanice...“ A Vít šel po hlase a žas’. Hle, v koutě vedle pytlů pěti stál pták, byl rud, jak z ohně slit: „To na chléb,“ sípal, „pro tvé děti, však neotálej a jeď mlít!“ Vit váhal, v posled děl sám k sobě: „To divný pták, leč žito mám, tož semelu je v noční době...“ A do mlýna jel, leč ne sám. Když zdříml, právě o půl noci zas volal pták: „Vstaň, Víte, hej, hleď mouky své; mé za pomoci máš patnáct pytlů, nakládej! To divíš, se viď? Nad mě není; vůz namazán je, chomout čist a koně řádně nakrmeni...“ Vít vstal, leč chvěl se jako list. „To vzít-li mám?“ A raráš zase: „No, ovšem!...“ „Věděl bych přec rád, kde bereš tolik zas a zase?“ „Kde mohu!...“ „Ej, ty’s tedy krad’!“ „Krad’, nekrad’, co je potom komu? ty otevřeš jen svoji spíž a na trh vyvezeš v čas z domu, jen nesděl se žádným, co víš.“ – 74 Den druhý přišli ze vsi druzi: „Ty, Víte, zlého sluhu máš, my viděli jsme plni hrůzy, jak obletoval statek náš, pak třikrát slét’, jak víšek žhavý tvé nové sýpky na hřeben; – to rarach, plivník přelétavý, ač ptákem je, když svitne den. Sprav duši svou, než pozdě bude, sic jinak zle ti může být, věz, raráš okrádá nás chudé; krev na zrní je!...“ „Jak?“ vzkřik’ Vít, „to zakončíme brzo, věru!“ a mouku, již mu raráš snes’, hned v jitra prvním pološeru – vůz vrchovatý – nazpět vez’. „Což třeba mouku mlíti znova?“ zněl chraplavý zpod pytlů hlas. Vít věděl hned, čí jsou to slova, a strachy se mu zježil vlas. „Dnes zhyneš,“ pravil v hloubce duše, „svůj povoz k tomu zřídil jsem...“ A do řeky, trest hříchů tuše, svrh’ náklad svůj i s rarachem. „Zhyň,“ volal, „se vším, šelmo kletá!...“ a s prázdným vesel domů spěl, leč se statku mu v ústret vzlétá pták příšerný a hněviv děl: 75 „Tak nalíčil’s to, nevděčníku? hleď, zdráv jsem, ale ty se sprav, chtěl’s utopit mě místo díku? žert chceš-li, trochu líp se bav! Nic z mlýnského-li nechceš koše, tu jiného ti nesu cos, snad stříbrné a zlaté groše?... viď? hehe, viď? – no jen se hroz! – Když nechceš, dobrá! Tedy spolu tam v krčmě budem hrát a pít, a chceš-li se dřít do mozolu, též dobře – vše jak budeš chtít!“ – Vít zděsil se. „Ó jaké bědy! co s ním?“ děl k ženě... „Zab ho, zab!“ Vít topor vzal: „Bůh pomoz tedy; viz, dříme pekelný ten rab. Ej, zhyň!“ A rychle v ptáka pere, však marně – ďábelský to rej! Pták vzlít’ a spárem ostrým dere jak stěna Vítův obličej. „Co teď? – Dvůr prodáme i nivy, ať čert si tady bydlí sám.“ A prodal, chudák míru chtivý, a v jiný dům se stěhoval; jel vesel dál, leč v koňů ržání zas z košin sípavý zněl hlas: „Po celodenním namáhání snad večer budem v teplu zas!“ 76 Vít křižuje se: „Bože, Bože, zas on, jenž ku hříchu mě sved’! Co teď?“ – „No, uprav mi jen lože,“ děl pták a prch’. Vít na práh sed’, leč dvanáctá když bila s věže, vích ruče suché slámy svil a pelech pekelné té spřeže, pod střechou z došků zapálil. Vše v ohni stojí. Vít mnul ruce. „Hle, statek pryč, leč rarach s ním! má dost!“... Než k Vítově, slyš, muce, pták v zadu sípá: „Pfuj, ten dým! Byl čas, že utekli jsme z domu, vše zničeno je v základech, můj pěkný pelech. – U sta hromů!“... Vít hrůzou zděšen tajil dech. „Co teď? – Snad bude ku posledku mě trýznit rarach věčným zlem? Ó, že jsem nenechal tě, zmetku, radš promoklého pod dubem; jsem žebrákem, mé děti taky, nic nemám nežli holou dlaň...“ a Vítu zalily se zraky, a ruka s rukou tiskly skráň. Hoch jediný mu hladí tváře: „Už netrap se a nermuť nás, já chytnu toho pleticháře a odkud vzal’s jej, dám ho zas; 77 mně po třikrát se o tom zdálo, tož udělám to ještě dnes...“ a dítě, jež vždy s ptákem hrálo, v hrst vzalo jej a neslo v les. Pták chvěl se v něžných jeho rukou a prosil; „Pusť mě, chvilku jen!“ však darmo křídla jeho tlukou, z těch dětských ruček němůž’ ven; i křičí, laje, skřehce, píská, rád k Vítovi by znova prch’... až hošek známý dub zřel z blízka a v chvatu ptáka pod kmen vrh’. Pták lítil se: „Ej, počkej, kluku, ty’s přelstil mě, co nemoh’ chlap! Proč v jinou nevložil’s mne ruku? snad byl bych dřív zas duši lap’; však z ruky bez hříchu, ty malý, zpět na vždy do pekla jsem pad’...“ Hoch vrátil se, pták zůstal v dáli – Vít z práce dům zas měl i sad. 78 OBSAH.
Za průvod8 Kdo jiskru seje, klidí troud9 Mstitel11 Vdova travička14 Benda pasák19 U modřínu24 Rudé stíny26 Křivopřísežník28 Obroční30 Hráč34 Na rychtě38 Vodník. (Dětská balada)40 Vrchní43 Ptáčník45 U rybolovu46 Poručník48 V léčce50 Mařík52 V jeteli64 Krkavci68 Nekáranec81 Otec a syn64 Starošumavská ballada68 Spálivec71 Raráš73
E: až; 2002 [79]