Jedou páni pustou, polem...

Jedou páni pustou, polem...
Jedou páni pustou, polem, černá chasa pánů kolem prosí, vříská, křičí, pláče, v před i stranou koní skáče. „Dejte chleba, dejte chleba, nám i dětem je ho třeba, syti jste a na kočáře, a my zhublé máme tváře! Bolí! bičem nešlehejte! krejcar dejte, turák dejte, máte dosti, věru víme – nespěchejte, nestačíme!“ Páni žert si urobili, nedali a bičem bili, bili v ruce, bili v nohy, mnoho zkoušel cigán mnohý. 91 A přec volal v skoku stálém: „Nežeňte ty koně cvalem, dejte, dejte! – Hoj, nedáte? psovské, páni, srdce máte! Nedali! Ej, dobrá teda, kéž vás nouze rve a běda, až vám oheň z našich očí na zdobený zámek skočí. Škoda, že kdy soli vzali, by vám při křtu v ústa dali, bahnici radš měli dáti, stučněla by, fí, magnáti.“ Rázem páni v smíchu stali, plnou hrstí stříbra vzali do klína je vrhli ženě, ta však hledí vyděšeně. Klne dále rozkacena, z úst jí kypí vzteku pěna, a v ráz stříbro z klínu seje v rudé pánův obličeje. „Pfuj, pacholci, spěšte chvatem, odměním se za to zlatem!...“ Zpět když jeli páni z dáli, v ohni jejich stohy stály. 92