HROBNÍK.
Ráno jej našli na stromě,
a já mám z toho zmatek,
dnes jest mi první kopat hrob,
na nešťastný den – v pátek,
a ještě v půdě nesvaté,
to věru dílo proklaté!
A zejtra? – Máme svátek.
Leč starý uměl čarovat,
já od něho se učil,
kdož ví? – nu, snad to pomůže,
zač životem mně ručil.
Vždyť mrtvola je v kostnici,
tož utneme jí pravici –
proč bych se v světě mučil!
28
Šel, utnul ji a s večera
vzal na rozcestí k dílu,
a při měsíčku natrhal
si květu z černobýlu.
Pak z prken rakví zpuchřelých
a z kostí lebek necelých
chystal si čarnou sílu.
Na kostech dřevo uchystal,
a posypal to květem,
pak ruku na střed postavil
a babím pálil letem.
Pak mluvil řečí podivnou:
„BuďBuď, rukoruko, pracovnicí mou,
ať lehce žiji světem!”
Tu div! V ráz ohník zplápolá
a modrojasně kmitne,
a ruka v kobce uťatá –
jak živá – špičák chytne,
a kope, kope rychle hrob
a než se probral hrobař z mdlob,
už stojí dílo hbitné.
29
Vzal ruku zas i kosti vzal
a ukryl v mrtvých kobě,
pak ulehnul, až noční čas
mu stížil oči obě.
Však nespal dlouho – snad to sen,
že množství lidí u oken,
jež kosti žádá sobě.
V jich středu muž je z kostnice,
jenž večer ztratil ruku,
i žádá, oč byl oloupen,
při stálém v dveře tluku.
A jiní křičí: „Zdali, zdaž,
nám naše kosti nevydáš,
u věčnou klesneš muku!”
Hrobník se křížem posvětil,
a, jak by v ohni leže,
modlil se hlasem lítostným
až dvanáct bilo s věže,
a modlil se a modlil zas,
až přišel mladý jitra čas,
zlou muku z činu těže.
30
Hned z rána spěchal ke knězi,
ten posvětil zas kosti,
i do kostnice ruku dal
a čarné spálil chvostí.
Leč hrobník stále churavěl,
aniž by snu a spánku měl,
až smrt kynula: dosti!
31