V horské síňce.
Je noc. Kol k vrchu vrch se stiská
a sova houká v porostech;
hor do klínu se tulí víska,
luh ztajil zpěv a chýšky dech.
Jen jedna chata posud živou,
v ní hejčká vnuka vetchý kmet,
a rukou hladí starostlivou
a na čelíčko tiskne ret.
Máť o pomoc šla k lékařovi,
sám vnoučka opatruje děd,
zda pomoc ještě? kdo ví, kdo ví?
mřeť chorobou i množstvím běd. –
Tak dlouho nejdou lékař s dcerou,
či bez konce ten horský les?
děd oknem zírá v dálku šerou,
sám sláb a chor a teskliv dnes.
[19]
Leč nejde nikdo, vnouček, volá:
„Chci k mamince!“ Děd blíže sed’,
níž uklání se hlava holá:
„Už jde, holenku, je tu hned.
„Já zazpívám ti pěkné sloky,
a těmi zmírní se zlá krev,
nu, neplač jen, můj černooký...“
a stařec z hrdla nutí zpěv.
A píseň světničkou se nese
jak zabloudilý v skalách sten,
strach v hrdle starcově se třese
jak pták, kdy v křídlo poraněn.
A dozpíval a zase zpívá,
vždy slábne víc, vždy zpívá míň,
a na stařečka hoch se dívá,
jak usíná. – Máť kráčí v síň.
A dala léku synáčkovi, –
hoch skonejšen, děd strachu prost:
tou písní s třaslavými slovy
sám uhýčkal se na věčnosť.
20