Zjevení
Ve jasném snu jsem kráčel lesinou,
zahalen byl jsem v roucho putovnické
a přilbou měl jsem hlavu pokrytou,
na prsou silné brní bojovnické.
Aj kráčel z vlasti jsem v ten šírý svět,
chtě vlasti dřívější již sbohem dáti
a novou sobě někde vyhledati.
Na lících mých byl první jara květ
a v žilách rozkvašenost burácela –
mne touha po cizině ztrmácela,
hledal jsem mladé touze odpověď.
Vesele kráčel jsem skrz lesnaté ty kraje,
na zpěvných rtech svých bujné písně maje
a na mysli již nové blahé ráje.
Vtom náhle staví krok můj divná zář
a přede mnou tu jasná žena stojí,
nad slunce lesknoucí je její tvář,
že zrak se v tvář tu ponořiti bojí.
29
„Stůj, smělče, kam zalétáš s touhou svou!
Nepatříš sobě, patříš vlasti svojí,
ty patříš matce té, jak bratři tvoji!
Aj káže-li jít cestou tobě trnovou,
a káže-li, bys mladou složil hlavu svou,
a káže-li, bys umučit se dal,
nuž budeš kráčet bos a zkrvácen
dáš život té, jižs matkou nazýval.“
A podivný mne náhle ovál vzduch,
jak posvěcen rozjasnil se můj duch
a jako u vítězství krok můj spěchal
zas ku krajům – vždyť pravil mně můj duch,
že v nich jsem přece svoje srdce nechal.
Mně bylo v posvátném tom okamžiku
jak nad bol vznešenému mučedníku,
horoucí plamen se v mých prsou zňal
a byl bych milerád svou hlavu sňal,
bych drahé vlasti ji co oběť dal.
30