Večer.

Adolf Heyduk

Večer.
Bůh noci sivou rouškou zastřel svět, tu lidských přání nevyzpytnou tůni, už růže k modlitbě svůj sklání květ a dýše ze rtů zbožných díků vůni. Vše ticho kol jak dítka první sen, jenž tkán je z jasu lásky něžné matky, a divným citem duch je opojen, a k ústům tiskne krásy pohár sladký. Jím v srdci píseň rodí se jak pták – jak konopka, jež krev má na své hrudi, leč její výkřiky jsou smutny tak, že dříve mrtva je, než den se zbudí. 19