Nad co není.

Adolf Heyduk

Nad co není.
Býti-li může nad duši ladnou? Což pak jsou růže? Blednou a vadnou; v květu-li stály, příval je skloní, zima je spálí, bouře je sroní. V pláči a chvění život se mění. V divokém kvasu béře čas krásu: ztepilost mladá v oběť mu padá. Časy se točí, ten tam jas očí; života chvaty kov lijou v paty; 66 lítosti slapy řasy nám stápí, v ohnivém hoři srdce nám shoří. Nehody velí, skráně se bělí; hlouběj vždy více žal zrývá líce; hlava se kácí tíhou a prací. Všecko nám prchá, všecko se ztrácí; všecko, co ždáme, mámí a klame; přání i snění, všecko se mění. Mysl se halí, oko se kalí, u výš se dívá – nebe se stmívá; slunce i hvězdy mění se vezdy: blednou a hasnou září dřív jasnou – není, ach není, nad duši krásnou! 67