Ó, slávy nehledej!

Adolf Heyduk

Ó, slávy nehledej!
Ó, slávy nehledej, svůj hledáš žal; nechť jako kněžka vznešená se zjeví, když k písni nadšen duch se zadumal; jest přízrak to jen čarodějné děvy! Ó, laurů nehledej, svůj hledáš hrob, veň zklamání tě zkácí; věz, šťastnější je orné půdy rob, jejž skřivan těší v práci! Ó, slávy nehledej, vše mam a klam; toť Hekatina družka vábně svůdná, jež zavede tě k pouště končinám, kde neprýští se duši žádná studna! Ó, laurů nehledej, nech jeho snět a jeho svůdné vnady – zdaž ukryté v něm můžeš uvidět msty zkotoučené hady? 70 Ó, slávy nehledej, té touhy nech, vždyť letem za ní umdlí srdce křídla, a z prsou nevymizí stesk a vzdech; tvůj píti bude ret jen z nudy zřídla. Ó, laurů nehledej, v čas uvadnou, zda mají jaké ceny? věz, klesnou, sotva čela dopadnou, v tvou rakev zkrváceny. Ó, slávy nehledej; jen pro svůj lid a rodný luh snes všecko, co máš v duši; co božským zjevem mníš, jest plachý vid, jejž bouře záchvat jediný juž ruší. Ó, laurů nehledej, je zanech těm, kdo pomstí otcův kosti a k síle vznesou svatou naši zem a k věčné velikosti! 71