Drozd.

Drozd.
Dne příchodu noc vyčkávala v touze, a když se blížil, unylá a zvadlá mrouc, místo sebe zlatou růži pouze na jeho srdce kladla. Tu při nachové kráse slunných pršků tys na stromě se zjevil tajným sletem – či na stepilém stromu toho vršku vzrosť zvučivým jsi květem? Jak snivých houslí mluva dojímavá z tvé hrudi zkropené se píseň chvěla, a štěstím vyrůstala sosna tmavá, že tebe hostem měla. Zřel na tebe jsem, drozde můj, i sosnu, bych duchem zhlíď, jak v jiskrnatých bodech ty zvuky tvoje vnikaly jí do snů po drobných jehlic svodech. 18 A viděl jsem, že mládne sosna stará, že od kořene do hlavy až pučí, že v nitru jejím upomínka jará tvou ladnou písní zvučí. Tvůj zpěv v cit divný vždy mé srdce vzruší, jak zapadlou bych bloudil mládí nivou a čarné housle zpívaly mi v duši o mládí píseň tklivou. Myšlenky steré v hlavě se mi rojí, že sosna s tebou mře a s tebou žije a její nitro věčnou krásou pojí tvé zvučné melodie. A nelze ubránit se citu tomu – tak tajemný je myšlenek mých příval – že housle mohou být jen z toho stromu, na němž jsi ty dřív zpíval. A na houslích-li v sladkých zvuků tísni strun která pukne, v tvář mi slzy skanou; mnímť, že jsi někde při nadšené písni paď zrádnou střelce ranou. 19