Břehulka.

Břehulka.
Na telegrafním sedí drátě a vypravuje drobnou zvěst; ba uvěřil bych svatosvatě, že k nám se navrátila z cest, ta štíhlá pělka, v touhy chvatu, též po tom divuplném drátu; či unesl ji vánků vzruch? Břehulko, pozdrav Bůh! A jak si zpíváš! Radost říci! V tom šveholu tvém jaký žár, má primadono cestující, jež zlata slunného chceš dar; 20 je zpěv, co ze srdce ti pučí, či perel bystřina, jež zvučí skrz kvítím smějící se luh... Břehulko, pozdrav Bůh! A jaký úbor, na mou kuši, na dálnou pouť si hotuješ! Ten hnědý pláštík jak ti sluší a z kmentu náprsenka též; jsi ve všem všudy švarná diva, jež růže sní a vůni zpívá, když v horské stráni hvízdá pluh – břehulko, pozdrav Bůh! Viď, dítě moje černooké, že sotva lepší kde máš skrýš, než břeh Vltavy bystrotoké? Ty mlčíš? Mluv přec, o čem sníš, že toužně hledíš v jihu stranu? Zda on též přijde ze Sudanu, tvůj divoch rozmilý, tvůj druh? Břehulko, pozdrav Bůh! To víš, že neopustí tebe, své duše poklad, na vzdor všem, vždyť dražší jsi mu nežli nebe s hvězd tisícerým klenotem, on přes bouřného moře ryky zpět sprovodí tě do Afriky, kde prozářený vane vzduch – břehulko, pozdrav Bůh! 21 Leč vrátíš se, viď, dozajista, kdes v lásce žila i tvůj rod, na stará v Pošumaví místa, na jasná ňadra tichých vod; vždyť kde jsme kvetli jako děti, tam v stáří toužně na zpět letí pro srdce úkoj snivý duch – břehulko, pozdrav Bůh! 22