Budníček.

Budníček.
Mluv, šedé-li to jenom peří máš či skvostný hedváb, pěvče temnooký, jímž po žlutou až hruď se zdobíváš, než skládáš svoje melodické sloky? Jak záhy z klína Vesny vzlétáš ven, bys dříve zapěl líbezné jí kvinty, než vysní země zelený svůj sen a včela slíbá snivé hyacinthy; Dřív nežli skála oděje se v mech a fialkové luh otevře oči, než choré třemše navrátí se dech a lesní pramen po nivách si skočí. Své před zorou, než jitřní zvučí zvon, už modlitby a hymny pěješ ranné, a toužně za tónem se vznáší tón jak povzdech flétny za večera hrané... 45 Těch zvuků každý, sivý mistře můj, jak rosa padá v sprahlý sad mé hrudi, a zaslechne-li první pozdrav tvůj, i srdce mé z dum šedavých se budí. A divem omladá v něm dětství sen, jež zlatým šípem vzniklo z žití kuše, a blahem jsem i žalem opojen, jak pil bych víno z hroznů vlastní duše. Jím zpíjím se a nevystřízvím již z té touhy po kráse a písní zdobě, ač vím, že kráčejí vždy blíž a blíž, kdo na mne kámen zvednou ještě v hrobě. Však jednou jistě zvolá nový čas: „To padělané šampaňské mě nudí,“ a na domácí révy hodokvas tvým zpěvem, milý budníčku, mě zbudí. 46