Podkřovka.

Podkřovka.
Slyš, čí to srdce v roztoužení pělo tak líbezně svůj jarní sen, dřív jitřenkou než zulíbané čelo den vznesl nachem přioděn? jak unylé, jak vroucí je to pění! hned mroucí ston, hned sladké šveholení, jak z dívčích ňader vytrysknout by chtělo polibků moře lásce v plen. Aj, toť má podkřovka je věčně čilá, ten okřídlený Vesny vzdech, jež záhy přede dnem si pospíšila skrýt hnízdo v ňadra keřů těch, 47 v nichž vonná tomka z trav hustého davu výš hojně zkadeřenou zvedá hlavu, když z ulíbané sluncem rosy pila v listnatých háje podrostech. Jak švarná je ta pělka dovádivá, když v bílou hruď ji líbá jih, jak rozkošně to všecko zní, co zpívá, ať je to stesk, ať smích! Teď vím, že ráda vede život hravý, že bez úzkosti po háji se baví, když nechce lapit je snad choutka lstivá a věznit v rukou bezcitných. Hle, nad jiné si povykuje v mlází, až všechen zachvívá se les, když opály svých drobných zvuků hází při zjevu slunce do nebes; zda tuší as, že kouzlem svého zpěvu též jiná srdce nutí do záchvěvu, a že i hloh, jenž bujně květem vzchází, blah vonných básní kytici k ní vznes’. I já tě ctím, ty zkazko jara sivá, a rád mám listnatou tvou skrýš, vždyť tam, kde zlatou hlavou bříza kývá, vždy za tebou jdu, aniž víš, kdy šedé vrchů zelená se témě a fialkami hruď si zdobí země a bystřina, skal dítě, šumně zpívá, že vesna vrátila se již. 48 Ba rád tě mám, a když ti srdcem tklivě uhoštěn v mechu naslouchám, tu zdá se mi, že v duše květné nivě též plné hnízdo ptáků mám, že vše, čím různá zanesla mě léta, jak píseň z tůně myšlenek mých vzlétá, a nade mnou se v nebe zvedá snivě a šumí dumných jedlí chrám. 49