Líhnutí.

Adolf Heyduk

Líhnutí.
V kraj stichlý slunce zbytek krve roní, stín buků mlčky stínu lip se druží, červánek k zemi s polibkem se kloní a skalám na skráň klade vínek růží; hvozd dálný oněměl, tich v strnulosti stojí a jakby okouzlen se oddechnouti bojí. Jih křídla přeložil a sotva dýše, něm stojí keřů tlum i stromů pluky i květů sbor a zelená trav říše, a ptactva zpěv i snivé cvrčků zvuky i listí uvadlé, jež zlekáno se chvělo pod nohou plachých srn, vše náhle oněmělo. 78 Den světlý k spánku zlaté zavřel zraky, a měsíc zamyšlen jde v zášer lesů; jak dumy plují nebem siné mraky, a vlažná rosa na mechu a vřesu od záře západu se v drobný opál nítí, a sosnám ve vlasech hvězd diamanty svítí. Noc, míru kněžna, roušku dává nivě a zvolna blíží se a hvězdy za ní; jde po špičkách a ruce vznáší snivě na buku snět, jež hnízdo drží v dlani, by kuna zlotřilá, jež slídí po kořisti, nic vidět nemohla, co skryto je v tom listí. Dech květů dumavých se vznáší vzhůru, to země duch, an u výš k nebi vstoupá, blah, s vonnou modlitbou, až do azuru, v němž krása hvězdnatá svou peruť koupá, jíž kyprá ňadra chrání toho stromu jak anděl svatý Kristův odkaz v dómu. Co tajného, co divného se skrývá v tom zátiší, jež v haluzích se klene, že ani ísteklístek sebou nezachvívá na snítce nejútlejší toho kmene? co kouzelného v noci té as hostí strom v zeleného srdce útulnosti? 79 Co velikého děje se v tom buku, ký zázrak as, že hvězdy planou zlaté, a z nitra zní mu perly ptačích zvuků, jak zpěvy andělův kdys v noci svaté, v níž plný měsíc v stříbroskvoucím svitu jak růže mystická zkveť na blankytu? Proč onen mír a klid se vůkol hostí? proč stich’ ten drozd a v tajemném dlí snění, proč příval světla z hvězdné vysokosti blah snáší zemi nebes políbení? Pták zpěvný rodí se, jenž krásu jara množí; či k lidstva útěše kdes básník z vůle boží? 80