Rákosníček.
Stín soumraku paď na pole i lesy,
na řeky břeh i vrb šedavý tlum,
vše ticho kol, jen v nízkých ostřic směsi
kýs tajemný se ozval ruch a šum,
jak sivé křídlo temnoty by chtělo
skrz husté sítí mocí letět v dál;
mé oko v snivý kraj se zahledělo –
sám v dumách na břehu jsem vody stál.
Noc na zem klesla jako vdova sirá
na mužův čerstvě nasypaný rov,
a když slzou kropí ho a v náruč svírásvírá,
překonána žalem nemá slov;
92
mdlá světla zžehla – hvězdy siné záře –
a zabrala se v prchlé doby sen,
a vyčkávala uslzelé tváře,
až v nářku potěší ji zlatý den.
Tu v sítí zjevil’s ty se, pěvče drobný,
s tím nad očima žlutým obloučkem,
vznes’ obličej jsi s temným kroužkem zdobný,
až hrdla bílý objevil se lem,
a pět jsi počal vroucně tak a mile,
až hvězdnatý noc rozvinula šlář
a velkým luny zrakem roztoužile
svých díků jasnou vrhala ti zář.
V dál na vše strany rozléhal se v luhy
tvých harmonických písní pestrý dav,
až ponořený posud v spánek tuhý,
skryt v temné kukle, prociť smrtihlav,
by v květu kustovnice sladce hýřil;
i vzléť a plášť svůj černožlutý šířil
nad ševelnými stébly lučních trav.
Co vše jsi pěl! Co za dne zvonek hlásá,
co stehlík drmolí a hvízdá hýl,
co z konopčina srdce k nebi jásá,
i písní linduščiných zvučný pyl;
vše noci nahradit jsi toužil snivé,
čím tesknil den i čím se blažen chvěl;
ty’s citem jat a láskou duše tklivé
k ní sdílným těšitelem přiletěl.
93
I zřel’s, jak odchází, můj zpěvný druhu,
jak v slzy nutí ji tvůj zvučný hlas,
jak oči otvírá květ pestrý luhu,
jak šepce keř a hlavu týčí klas;
jak štíhlý chřástal ozývá se v setí
a hlasné křepelčino „pět peněz“
v brázd teplé skrýši drobné budí děti
a zvonek věže rozespalou ves.
I já jsem poslouchal, co’s pěl a věstil,
můj snílku něžný, v jitra mlžnou šeř,
až v ňadrech tajemně mi zašelestil
a rozvíjel se rudých růží keř;
a všemi rty těch purpurových růží
mé srdce dýchalo ti vroucí dík:
Buď požehnán, kdo k ubohým se druží
poutníkům žití, písně kouzelník.
94