Mlynářík.
Aj, co to? zda zrak mě klame,
ký to zpěvný křik?
Hola, ptáče, my se známe,
vy jste mlynářík;
hostívalť nás ondy oba
rychmburský důl –
ty můj Bože, to je doba,
věku víc než půl!
Slza jeví se mi v oku, snil-li jsem či bděl?
přes padesát dlouhých roků
jsem vás neviděl,
a tu náhle strhána je
vzpomínek mých hráz –
krajánku můj z dětství ráje,
vítám, vítám vás!
147
Ach, příteli šedohlavý,
sestár jste a shrb,
co jste se jak šohaj pravý
vyved z našich vrb;
tenkrát plavou měl jste kštici –
posud všecko vím –
tak jdou léta, smutno říci,
mlha jen a dým!
Ondy lepší byly časy,
bez žalu a běd,
leč tak každý říká asi
kopuletý děd;
nemůž ani jinak býti,
což je život? Sen!
Změn divoké vlnobití
všecko bere v plen!
Škoda, viďte, děde malý,
dřív byl jiný ruch,
lesy víc se zelenaly,
svěžejším byl luh;
plno houslí bylo nebe,
země samý květ,
o závod jsme vedle sebe
dávali se v let.
Bývalo nás všady plno
jako v slunci much,
ej, ty hbitá času vlno,
kam tě zahnal Bůh?
148
prchla jsi; kde ona chvíle,
když jsme v lůně skal
druha druh pln hravé píle
v letu sledoval?
Těkali jsme bez únavy
pospolu i zvlášť,
s hravým ptákem chlapec hravý,
kam vítr, tam plášť;
ejhle nyní! svěžest zvadla,
skončen mládí hod – hleďte jenom do zrcadla
klidných lesa vod.
Či ta siná voda klame
jako celý svět?
snad co na svých hlavách máme,
jest jen druhý květ?
vždyť nám Pánbůh posud dává
drobných písní dar;
kdo, jak my dva, křídly mává,
rcete, je-li stár?
Nevím, ale buď jak koli,
našli jsme se zas,
nuže, zvu vás tady v poli
na vzpomínek kvas;
zanesme se myslí svěží
v ráje dětských dob,
přeleťme, co v cestě stojí,
ať to třeba hrob. –
149
Znalť jsem já vás, milý ptáčku,
ještě za těch chvil
kdy jste v hnízda švarném váčku
vajíčkem jen byl –
bílým, s drobných teček nachem,
ale malým tak,
kropenatým že vás hrachem
dětský tušil zrak.
Z desíti ten nejpestřejší
tenkrát byl jste snad,
když jsem na vás v listů skrejši
ondy z rána pad’;
pak jsem chodil vždy, můj zlatý,
jak jsem mohl jen,
na ten poklad kropenatý
dívat se co den. –
Holátkem vás zhlíd’ jsem na to,
sotva jste se zlíh’ –
oči byly jako zlato,
víček ohnivých;
jed’ jste za dva, křičel za tři,
byla s vámi tíž –
nad ostatní druhých bratří
dral jste se vždy výš. –
Žlutavou jste týčil hlavu,
krčkem míře ven,
nejstatnější všeho davu
rostl jste co den;
150
stlačil jste své bratry mocí,
mnohý z nich se chvěl,
ale vy jste ve dne v noci
volným býti chtěl.
Leč ne vy jen, každý v skoru
tlaku chtěl být prost –
inu, deset takých tvorů,
to je víc než dost –
k té i k té se tlačil straně
čechraje svůj pýr,
tu vy jste se odhodlaně
zved’ jak kavalír.
„Nač ta tíseň?“ hovořil jste,
zdálo se mi tak,
„proč nás má to hnízdo, vizte,
týrat všelijak?
nevolno v něm všemu rodu,
žalář je to spíš,
kdo jsi zrozen pro svobodu,
k dílu, k činu již!
Chutě, ruče, odhodlaně,
k čemu máme zbroj?
vzhůru, bratři, jménem Páně
připravte se v boj;
za mnou, kdo jsi junák pravý,
planých strachů prost!
či chceš kord jak hošek hravý
mít jen pro radost?“
151
A v ráz všecek podurděný,
v příklad bratrům všem,
probodnul jste hnízda stěny
chvostu rapírem;
po vás druzí; tak se dělo,
že na druhý den
z ubohého hnízda čnělo
deset kordů ven.
Deset hrotů po příkaze
vniklo v hnízda skvost –
jediného k plné zkáze
bylo by už dost –
tak co matka v lásce tkala,
zahubil váš hněv,
třeba z ran že nestékala
purpurová krev!
Tenkrát z domu matce, otci,
prchal jsem co den,
abych zřel, jak živou mocí
z hnízda chcete ven;
leč váš otec křídly rázně
do tváře mě pral,
chudák stará, jistě z bázně,
bych vás nevybral.
A když jste se vyváděli,
to byl teprv šum!
za zkoušku jste cílem měli
nízký podál chlum;
152
ach ty křiky, ach ty strachy!
ach ten chabý let!
teď, krajánku větroplachý,
znáte celý svět.
No, jste u nás, bavte se tu
jako milý host,
odchovejte dětí četu
kraji pro radost;
radujte se, veselte se,
mám vás z duše rád,
s dávným ať se těší v lese
dávný kamarád.
Nechoďte jen, milý děde,
na tu lesní pláň,
ničemný kam luňák vede
družnou svoji káň;
ostříž, háje lotřík divý,
lapil by vás hned –
a což moták odvážlivý?
a co včelojed!
Veďte raděj na mýtinu
mláď svou k milým hrám;
mlynáříčku, bratře, synu,
dobře radím vám;
jste mi příliš důvěřivý
jako každý Čech,
varujte se, druhu snivý,
loupežníků těch!
153
Chraňte svoji krev i peří,
dejte na můj svod,
vždyť je také po mateři
mlynářským můj rod;
na Chrudimsku při Olšince,
Blíž moravských hor,
poví vám to všechny mlýnce,
každý lidský tvor.
Až vás někdy touha snese
zas v těch vrchů klín,
matčin rodný v starém lese
spící zříte mlýn;
stulen v klíně strmých strání
sní svůj časný sen,
nad jeho se střechou sklání
lípy starý kmen.
Přiučte se perlám písní,
které zpívá splav,
v němž se bílých jelců tísní
rudoploutvý dav;
zdeť jste ondy blíže skály
útulek svůj měl,
když mlýn mouku a vy škály
zobáčkem jste mlel.
Zdržte se tu; nechať záhy
přilétá sem sníh,
kupící se podél dráhy
v mocných závějích;
154
tam, kde má dřív dlela máti,
všude krásy dost,
že jí srdci vyzpívati
nelze na věčnost.
Na své mládí vzpomeňte si,
já na svoje též,
na ty vrchy, na ty lesy,
na zámeckou věž;
na mých drahých hlavy sváté,
na pohádek tlum,
na hodince jimiž zlaté
zkvétal rodný dům.
Zavítejte jarním časem
v nademlýnský sad,
spatříte v něm s rusým vlasem
bledé dítě stát;
tleská v ruce, pláče, zpívá
drobnou žití zvěst,
poznáte je, vždyť to snivá
moje duše jest. –
155