Zpěv sirotkův.

Zpěv sirotkův.
Krásné to patření s návrší do kraje, jím moje žaloba v popěvek dozraje; však ta má zpěvánka není tak vesela, vyrůstá z žalostí, jež doba nasela. Jsem jako ztracené zrnéčko v strništi, pro mne se z oblakův vlažička neprýští; deštík se neprýští, rosička nepadá, jsem jako na mezi travka, jež uvadá. Pro mne se neplní poupata na poli, 135 všude je cizina, ať chodím kdekoli; všude mně trápení hlavičku otáčí, nic pro mne nekvete, leda to bodláčí. Cizo, kam zarudlé oko se obrátí, jak mohu ubohá bez lásky okřáti? kdeže má chaloupka, kde moje matička? Snad s Boží rodičkou u lesa kaplička! Ach, kde můj tatíček, aby mne pohladil, aby mne před světem plůtečkem ohradil? Volám ho, neslyší! – Slunéčko, pověz ty, není to spuchřelý kříž onen u cesty? Ach já jej ovinu malými rameny zulíbám podnoží, hlínu i kameny; 136 a tam té kapličce u lesa nad hložím ubohou hlavičku do klína položím. Potěší, skryje mne z večera do zory před zvěří divokou, před lidu pozory; až ptáci za rána z hnízda se vyrojí, popěvky Pán Bůh mne nasytí – napojí. Slunéčko s měsíčkem dají mně na šaty, budu se pyšniti od hlavy do paty; každý se podiví, kterak je zlacený – bez květu, bez listí sirotek ztracený! – 137