Při dešti.

Adolf Heyduk

Při dešti.
Sivým nebem černý mrak se honí, drobné kapky na okno mi zvoní, neustálý jest jich cval; tak se v hloubi snivé duše roní žití stesk a žal. Mraku, co jsi udělal? „Aj,“ dí mrak, „proč ty, když mám se k pláči, přinášíš své růže v květináči? Podivný jsi věru brach! Vláha má, jež lupénce jí máčí, snímá s květů zemský prach, aby rděl se korun nach. K písni-li tě plachý zjev můj nutí, zajásej; prach z radosti tvé suti dlouho pokrýval ti hruď; nevzdychej, klid vzchází z odřeknutí, jara silou k životu se vzbuď, k nebi hleď, a pěvcem buď!“ 17