Topole.

Adolf Heyduk

Topole.
Topole dva hostí pole, sedly vrány na topole, křídly vějí, zobem křehcí, prchám, vran těch slyšet nechci. Což mi věští? Smutné časy: jíní ve vlas, jíní v řasy, jíní do srdce i duše – mlhy jdou, a zima kluše. Kvapí, supá, stená, pádí; v dálce pláče moje mládí, zlaté mládí, zlatá léta, přišla zima; veta! veta! 27