Cesta k domovu.

Adolf Heyduk

Cesta k domovu.
Na silničku koly rozemletou jasný měsíc hojné stříbro metá, s mladých višní, po krajích jež kvetou, déšť lupínků bílých v kolej slétá, kypré snítky hojností svou lepou do líce i do čela mě tepou. Stále nutí: „Vzhůru zírej k nebi, tam se milliony světů mění, k úvozu proč ukláníš své lebí, půvabu-li vůkol dosti není? či v kolejích na povadlém květu myšlenky chceš odkojiti k letu?“ „Na zemi chci dnes, ne v nebe zříti; oko pálí, v slzách se mi topí, pod příkrovem zavitého kvítí dvou předrahých duší vidím stopy, jež mi ondy s jásavými slovy v ústret vyšly, synu, studentovi. 68