Kacíř.

Adolf Heyduk

Kacíř.
Domku můj přemilý uprostřed sadu, zřím-li tě, do dlaní hlavu svou kladu; smutno mi, podivno, srdce mi buší, povzdech mám na ústech, vzpomínku v duši. Po cestě od lesa provité mlázím v síňku tvou po letech zadumán vcházím; hle, jak to slunéčko po stěnách těká! bludná však noha má na prahu kleká. Při okně lavička – hlava se shýbá, 81 ret náhle pobledlý vroucně ji líbá, oko se zalévá, ruka se chvěje, podivně, tesklivě se mnou se děje. Jaký to kacíř jsem, Bože můj svatý, před lávkou poklekám prostičké chaty; vždyť mně tu – vzpomínkou srdce mi puká – naposled žehnala otcova ruka. 82