Matce.

Adolf Heyduk

Matce.
Má zlatá matko, dumám zas a zas, jak ňader růže zvučící bych svil, a světu na podiv a na úžas ty sivé skráně Vaše ověnčil. A myslím, myslím, co bych všecko řek’, a stále růží nemám vonných dost, radš u stařičkých nohou bych Vám klek’, a v klín Vám sypal slzí horoucnost. Kéž říci mohu jedním slovem jen, co strastným žitím v ňadra skládal cit! Ach, zlatým ptákem chce mé srdce ven a touží stopu Vaši políbit! Leč duše má dí každým zachvěním, co Vy jste ondy děla: „Skvoste můj, co’s v dálce, srdcem ve tvém srdci dlím, ó Bůh Tě chraň, ó Bůh tě opatruj!“ 91