První loučení.

Adolf Heyduk

První loučení.
Loučil jsem se s domovem, klasy právě zrály, s matkou, otcem pospolu na vršku jsme stáli. Slunci v zlatých obláčkách zachtělo se spáti, když mě v ústa líbali tatíček a máti. Plakali – a pěšinou mezi žitem dolů volným krokem bez řeči k městečku šli spolu. Dlouho zřel jsem za nimi, při každém však kroku píchlo mne to u srdce, vlhlo mi to v oku. 92 Nežli jasný byl můj zrak, ztratili se v dáli, leč mé nohy na vršku přikovány stály. Až když sad i kostelík večer skryl mi šeře, dále cestou jsem se bral, jak se žebrák béře. Klidněji teď loučím se, s kým mne cesty dvojí, vždyť mé srdce na vršku v rodném kraji stojí. Tesklivě ho oblétá jako hnízdo ptáče; v domku hledá mládí své, v chrámečku ho pláče. 93