VE JMÉNU KRISTA!
Král Valdemar vtrh s vojskem do Arkony,
by víru v Krista vnutil Slovanům,
s ním biskup Absolon. I zvučí zvony
a mečem huben lid a každý dům.
I vzato k vyhubení lidstva hříchů
tisíce vojáků a různých mnichů,
již jako vrány na zpěváky sedli
a hubili, co tygřím okem zhlédli,
a vyžírali domy, stáje, setí
a vraždili vše, starce, ženy, děti
a choré ubožáky v smrtném loži,
vše Římu k zálibě a větší slávě boží!
Chrám Svantovítův vyloupen je již,
vše zlato sebráno i nádob skvost,
sám biskup vchází, drže v ruce kříž,
jímž tluče lid, jenž ostré zbraně prost
29
ven z chrámu prchá, sotva stačí noha
a vojsku v kořist dává svého boha.
Hle, Svantovít bůh bohů, čtverhlavec,
už divochy je stržen dolů s trůnu
a voják v hruď mu seče, sveřepec,
a drze kope posvátnou mu brunu,
jež v hulákání vyvedena z stáje
k týrání nechána je tlupám láje,
co zatím chrám a vše, co v něm je, hoří.
A Svantovít, bůh bohů, vlečen k moři;
je vojskem proklínán a pokálen,
jež meč mu vzalo, drahocenný plen,
jímž do hlav jeho bije hrubá četa,
jež pohlížely do všech čtyř stran světa
a jež lid slovanský výš všeho ctil,
než Valdemar chrám jeho vyplenil
a kněze chrámu z Absolonské rady
v chrám uzavřel a spálil dohromady.
Byl nářek po Ráně, byl pláč a křik,
když bezhlav vlečen bůh a jeho dřík
byl štípán okázale širočinou;
lid vlasy ruje, ženy hněvně klnou
i děti – všecko. Lidé přeubozí,
svým katům málomocně jenom hrozí
a statnější, již meče drží paží,
v zoufalství do vlastních je ňader vráží,
30
neb v beznaději, že zas vstane bůh,
bez odporu vše vraždí druhem druh,
ať matka, dcera, v spárech lotrů stoná,
vše hyne z běsné vůle Absolona!
Tak padla Arkona, tak zhynul lid,
jenž v otcův víře hledal duší klid;
je celá Rána zbita, mrtva leží,
jak mít chtěli král a jeho kněží,
již mocí vnikli v tichých lidí místa,
a lásce učit měli jménem Krista,
z nichž doby té, ať rab ať král byl každý,
ať kněz ať voják, nastrojen byl navždy! –
A posud žijí tamo na Rujaně,
ti ukrutníci jako havěť káně
a jako mračno vítězně kol lítá,
kde v moře vrhli boha Svantovíta.
Těch míst jich lid straní se i ptenci:
jsouť vrazi Slovanů teď zatracenci,
již straší v vůkol každou země hroudu
a trpět musí k božímu až soudu,
kdy pověčným se trápit musí žárem,
zběsilý Absolon s ukrutným Valdemarem.
A trest ten nemá žádnou času mez,
jak Svantovítův zaklel je kdys kněz.
Tak obraceli vrazi jménem Páně
kdys bratry slovanské tam na Rujaně
31
a Bůh těch potvor děsně zběsilých
přec bleskem nezabil a nedbal jich;
či ohluch zběsilců těch rvavým rykem,
když vraždil biskup lidstvo s panovníkem
a vedli tichý národ v smrt a zmar?
ti běsi: Absolon a Valdemar!
32