ŽEBRÁK.

ŽEBRÁK.
Počal v zoři, rostl hbitě boj na Bílé Hoře, z Čech den druhý na úsvitě bylo rudé moře; lid mřel mečem nebo v tichu lesních skrýších hlady, za to hýřil ve přepychu Anhalt, vůdce mladý. V Novém Městě, Vídni blíže Ferdinand jej hostí, tam má zrádný Anhalt kníže všeho do sytosti; 67 chrty, koně, ženy, sluhy, les i hojnost zvěře, a když chce, i pro soudruhy z Vídně zlato béře. Z lovu se kdys za večera Anhalt vracel k městu, v tom mu v plášti z houští šera muž vykročil v cestu, klobouk tvaru vojenského kryl mu přímou hlavu, na straně pak střechy jeho znak byl českých stavů. „Hlad mám,“ děl, „můj pane vůdce, s ženou bloudím v kraji, v Čechách o nás „zeměškůdce“ pramálo teď dbají, ondy v tvém jsem sloužil pluku, ale dnes mi třeba mnohem míň – měj štědrou ruku, pane, dej mi chleba!“ Anhalt v sedle níž se kloně, muži ve tvář zírá, 68 levou rukou drží koně, pravou bičík svírá; šlehá muže: „Luzo pustá, tak mne ctíš? aj, řekni! Chleba-li tvá lační ústa, pokoř se a smekni!“ Pokryly se hněvu mrakem muži snědé tváře, v hrdopýška bodal zrakem, plným děsné záře, plášť setřásla páže chabá, vzdorně hruď se zdouvá – pyšný Anhalt jako baba s koněm nazpět couvá. Na žebráka sevřen mukou mlčky zří a dlouze – hle, – ten místo statných rukou pahýly má pouze, jimi, při tom nohou dupe, Anhaltovi hrozí: „Smeknout mám, aj, čím, ty supe? Tak jsme v Čechách mnozí! 69 Dobrodruh je na tom lépe, dobře se mu daří, leč co dalo štěstí slepé, právo náhle zmaří; bez rukou ať, na své zrádce jinde sílu máme; nezhynou-li na oprátce, pak je udupáme!" 70