ROBESPIERRE.
K poslancům v sněmě mluví král,
tvář plane mu jak svíce,
ti dí však: „Slibu nedostál,
nač dbát těch řečí více?
Nechť tlachá jenom! Dosti buď;
ať volně národ jedná,
víc nežli není nemůž být
už pro nás doba bědná.
Vše marno! Slibuj král, co chceš,
lid odvrací se zády,
jeť na splnění pozdě už,
rač stavme barikády!
87
Pryč s domluvou! Stůj k muži muž,
ať zmáhají se davy!“
I roste křik a roste hluk
a výš se tyčí hlavy.
A roste hluk a zvučí zpěv,
vzdor o zdi města bije,
a bouří zpěv a hoří krev:
„Allons enfants de la patrie!“
A mimo bastillu jde lid
a jitří se a hlučí:
Hned vězení vám otevřem,
smrt všem, kdo národ mučí!
Z žaláře básník Rouge de Lisle
dí k lidu: „Málo dbáte,
druh nad druha chce vyniknout,
kde takt, kde rhytmus máte?“
A Santerre sládek volá v lid:
„To věru pravda jesti!
Hned přineseme taktoměr
k své písni na náměstí.
88
Je podivný to taktoměr,
těm běda, kdo jej zkusí,
leč má-li znít náš zvučný zpěv,
tak padat musí, musí!
Hej, švarný je to taktoměr,
sem, sem s ním na tržiště,
ať v čele lidu napořád
nám takt dá teď i příště.
A postavíme taktoměr
dřív, nežli svitne ráno,
ten, jejž vynášel Guillotin,
a zase zazpíváme.“
A guillotinu natáhli,
jež klesala vždy pádně.
„Než slyšte, bratří zpěváci,
teď zkusíme to řádně!“
Jak přesně padá švižně v ráz,
jak vesele se zvedá,
ba, bojím se, že k oddechu
nám ani času nedá.
89
Ó vizte jen, jak pěkný stroj,
jak níží se a vznáší
a ruče skáče, na úžas
hruď zlosynů jak straší!
Viz, lide, jaký pěkný zjev,
kdo nedbá tvojí přízně,
s tím nesmlouvej se, nehovoř
a sprav se s ním hned řízně!
„Sem, mistře kate, vůdce náš!“
a Santerre k Tuileriím hledí,
zkad na voze a spoutaní
se blíží lidé bledí.
A hněviv mluví: „No, už jdou,
lid dosti dlouho čeká!“
A křik se nese v šíř i dál
jak rozvlněná řeka.
A Santerre sládek odkvapil:
„Jdu vstříc jim, přijdu v mále!“ –
a hle už s knězem Edgeworthem
přivedl před stroj krále.
90
„Zde, Capete, viz taktoměr,
už mistrovi dej paže,
my zapějem!“ A mistr už
Ludvíka k prknu váže.
Král mluviti chce, Santerre však
dal hrát a bubnovati.
„Jsi po zpovědi, chtěl bys snad
nám zas a znovu lháti.
To nedělej a kliden buď,
Ludvíka světce vnuku,
když krve šetřit nemůžeš,
tož šetři aspoň tuku!“
A k lidu volá: „Pozor teď,
sem, lide, obrať zrakyzraky,
v pád sekery ať za zpěvu
vpadnete s taktem taky.“
A vpadli, hrozno! Hluk a křik
se množí v lidstva davu
a z rudých pilin vznáší kat
královu bledou hlavu.
91
„Dost buď,“ dí Santerre „prozatím!“
Zpěv lidu zvolna zniká
a Santerre s vojskem provolal:
„Ať žije republika!“
Děs ostrým spárem v ňadrech všech
nezdolnou hrůzou ryje
a z dálky zní to zas a zas:
„Allons enfants de la patrie!“
Hněv jako divý řeky proud
vše drtí, rve a bere.
Kde Bůh? Jen rozum bohem dnes.
Hej, pozor, Robespierre!
Proč k hlavě dáváš smrtnou zbraň,
když lidé květ ti stelou,
proč ustřelil sis hlavy půl,
lid chce ji stíti celou!
A celou mu ji musíš dát,
už pomoci ti není,
jeť přízeň lidu vrtkavá
a mžik ji rázem změní.
92
Je přízeň lidu napořád
jen lehkou kupnou robou,
kdo páchal zlo, kdo dobru chtěl,
mře často stejnou dobou!
93