Z ČESKO-MORAVSKÉ VYSOČINY.
Co obec vykácela topole
a nasázela k cestě nízké stromky,
byl ze vsi volný pohled na pole
a dále v polích roztroušené domky.
Ač byly topole ty stráží cest,
když bouře všecko závějemi skryla,
vždyť malých stromků větevnatou klest
bouř bílým sněhem všecku potopila.
Leč padly přec pod kupce sekerou,
když půjčku nucenou dát obec měla,
by pro jakousi válku tuze zlou,zlou
včas mohla koupena být nová děla.
101
Tu v kruté zimě, bez znamení všech,
kraj zavát byl, a nechť i po tom bažil,
přec v časté chumelice krátkých dnech
se do vsi z chalup nikdo neodvážil.
Kdož v také psotě pohnout by se dal,
jít přes těch sněhů závějový nával?
radš celé týdny doma zůstával,
než aby poli cestu prošlapával.
Leč sotva zavál první teplý jih
a na silničkách sněhy zvolna tály,
už po těch stromků černých haluzích
zas lidé z blízka spěchali i z dáli.
A dětem z chalup, které dlouhý čas
své doma obracely slabikáře,
na cestě do vesnické školy zas
se vlasy jínily a rudly tváře.
Tam zůstávaly denně přes oběd,
vždyť v torbě měly pláňata a chleba,
hoch nejstarší vždy tam i zpět je ved’
a prošlapoval sníh, kde bylo třeba.
102
A pyšnil se, že jejich vůdcem sloul,
že všecko konat musí, jak on velí;
a škola byla druhdy jako oul,
jejž obletují poplašené včely.
Tu koncem února zas přituh’ mráz,
noc před tím po celou se chumelilo,
leč kdo té doby dbal by na nesnáz,
vždyť v březnu nedaleko jaro bylo.
Ať z olověných mračen padal sníh,
přec k školské cestě scházely se děti
a byly samý výskot, samý smích
a nedbaly, kam dujný sever letí.
Jen nejstarší to byly, větších pět,
jež v zimě více nad ostatní snesly,
již veseleji dívaly se v svět
a veselejší myslí nepoklesly.
A jako dětí druhdy zvykem jest
za ruce k družnému se chytly reji
a do závějí sněhu mimo cest
jak panáci se tiskly do závějí.
103
A došly školy; sever neustal,
a po všech cestách sněhy byly sváty,
pak sněžit přestalo a v šíř i v dál
mráz ustavičně rostl jedovatý.
A po škole, když k návratu byl čas,
mrak na severu sněžný znova vstával,
a na zpáteční cestě dětem zas
hoch, vůdce, bílou cestu prošlapával.
Leč po kolena vzrostl sníh a výš,
a děti střídaly se za únavyúnavy,
by do svých chalup dostaly se spíš,
leč umdlévaly nohy jim i hlavy.
Byl všecek unaven ten malý roj,
leč tužil se – sníh zdál se jim, že vzrůstá,
přes hladká čela řinul se jim znoj
a těžce oddýchala malá ústa.
Sníh padal jako z plachet, stále víc,
ba nebylo už vidět cesty směru,
do kalných padal dětem zřítelnic
a buřan rozkacen vyl od severu.
104
Už menší děti vázly napořád
a stýskaly si, že je nožky bolí
a že, ač dvakrát rychlej dřív šly snad,
přec cesty nenašly, jež vedla poli.
A nejvíc zdálo se už umdlévat
děvčátko útlé; bylo unaveno,
nemohlo jít, až vůdce hoch je v chvat
zved v náručí a dal je na rameno.
A dlouho nevlídnou je cestou nes’
a ptal se ho, zda klidna už a ticha,
a těšil je, že brzo uzří ves –
leč sám ubožák unavením vzdychá.
A děti zůstávaly v cestě stát,
a stále rostla údů jejich tíže,
hoch vůdce sotva nohami už vlád’;
sníh čím dál víc jej vločným pádem víže.
„Jdem dlouho už,“ vzdech, hledě k škole zpět,
„a mlha houstne, cesty vidět není,
ať jak chce vlhký namáhá se hled,
vše se mi stále zde i v dálce mění.“
105
„Dle času mohly jsme už doma být,“
dí druhý, „vzdálenost vsi naší známe,
jen kdyby přestalo se chumelit,
sic únavě už sotva odoláme!“
„A což pak my; jsme zimou prokřehly,
juž nohy sotva zmrzlé tělo drží,
jdem, bychom doma hnedle ulehly,
z nás každý jistě nemoc jakous strží.“
„A já se třesu, je mi zima moc,
radš sednu si, bych odpočala chvíli,“
dí děvčátko, „snad přijdou na pomoc“pomoc,“
a jiní ruce trou a jiní kvílí.
„Nu, chcete-li, tak oddechnem si trochu
a do kola si sednem pro zahřání,“
dí vůdce dětí k statnějšímu hochu,
„vždyť je též maličkých to stálé přání!“
A odnesly, seč byly, sněhy v spěch
a usedly si na svah při úvoze,
byla to chůze únavná, víc běh...
tož hlavy dohromady, nohu k noze.
106
A mrak se stále šířil ven a ven
a z nitra ponurého sněhy vrhal
a celé dálné kraje zabral v plen
a sever poběsilec všecko trhal. –
A děti unavené ztichly v sled,
už polovici mdlé se oči klíží
a zdřiml také hoch, jenž děti ved’
a hlavy jejich na prsa se níží.
A hlavy naklonily s družkou druh
a dýchaly až ňadérka se chvěla,
však marně čekaly, zda shlídnou luh;
nejmladších hlava níž se ukláněla.
Spát se chtělo; všem ubývalo sil,
hovor jich ustával, všem bylo lépe,
i vůdce dětí hlavu nachýlil –
a s hůry nebe příkrov na ně třepe.
A brzo usnuly a všecky spaly
a nevědomky usínaly navždy
a stále míň a méně oddýchaly
a v klíně ustlaly si samovraždy.
107
A chumelí se stále víc a víc
a neustává nebe vrhat vloky,
leč dětské líce nezří domkům vstříc
a nikdo nemní na zpáteční kroky. –
A celý den se sypal hustý sníh
a celou noc zlá chumelice byla
a děti? Nikdo nebudil se z nich,
svém na srdci je zima zkonejšila.
Tak usnuly, jak hejno kuřátek
si odpočívá pod křídloma kvočny
a v nový, rušný dal se sever vztek
a stále hvízdal v sněhu kalup skočný.
Své hlavy ukloněny s družkou druh
už nestýskal, ba pozbaven byl dechu.
Do ráje svého zavolal je Bůh
a nářku nebylo už nikde slechu.
Pod paždím několik svých písanek
tu dleli klidně v sněhu bílém hrobě
a vichr dál své možné hávy vlek
a vesele dál pohvizdoval sobě.
108
Za rána z vesnice jel k městu vůz
však od ní sotva dvacet krokůkroků,
co shlédl v úvoze? Ó hrůzo hrůz!
a horké slzy zjevily se v oku.
Z pod sněhu malou rusou hlavu zhlíd,
i odhrabal a našel všecky děti,
a běžel zpět a přived ze vsi lid,
a po okolí nářek dravcem letí.
Svůj poklad každý do náručí vzal
a s bědováním, vzlykem domů nesl
a do síňky s ním vešel, vrávoral
a na lůžko s ním pro zahřátí klesl.
109