V.
NA ZBRASLAVI.
Suť na Zbraslavi v prvý chrám
zas přebudoval sen,
v něm Zikmund v příval myšlenek
a dum je pohroužen.
Zří na oltář, kde s Ježíšem
byl milec Páně Jan,
jenž Mutinovým uměním
byl v zlatě malován.
Když na obraz se zahleděl,
dvé známých poznal hlav;
ten zlatovlasý Jan byl on,
ten druhý Váceslav.
Však Janova se mění tvář,
a líbezný dřív zrak
se nítí světlem příšerným
jak blesk, když trhá mrak.
36
Vlas rudne, líci roste vous,
zášť siným trhá rtem,
Jan s tváří dříve lahodnou –
je zrádným Jidášem.
A na bratra svou šklebí tvář:
„Lid má tě bohem, viď,
leč, chceš-li podmanit si svět,
mým příkladem se řiď.
Kdo překážkou ti, toho znič –
hleď na mne přec, ať zvíš –
hruď dýkou jemu poceluj...“
a bodá bratra již.
Vzkřik’ Václav; z ňader vyrval hrot,
a z rány na oltář
trysk’ krve purpurový proud
i v Zikmundovu tvář.
Chrám chví se, Zikmund polekán
chce z dveří jeho ven,
leč temnou hrobkou – žalářem –
je náhle obezděn.
„Kde jsem?“ „Aj, Siklošský to sklep,“
dí při okénci stráž,
„tvým pánem magnát: vůdce tvůj,
bán Gara Mikuláš.
37
Tam v koutku plesnivý máš chléb
a vedle vody džbán.
Tak zemězrádce vězní Kont
a statečný náš bán.“
A v prostřed koby ustrašen
dlí Zikmund lidem klat,
vous jeho zcuchán, zježen vlas
a roztrhán je šat.
Skráň plesnivou i vetchou hruď
mu klove útrap roj;
i sténá, volá... Marný hlas,
a marný každý boj!
Však hle, kdos rozvaluje zeď
a zrakem jasní noc,
toť vražděný dřív Václav sám
jde bratru na pomoc.
A z koby spoustou rozvalin
zas bratra vede ven,
kde oděného v zlatý plášť
jej líbá jarní den.
Však Zikmund sotva svoboden
v ráz vášní znova vřel;
když kolem skrání bratrových
skvost otce Karla zřel.
38
„Můj“,Můj,“ volá, „můj je klenot ten,“
a s hlavy mu ho strh’
a ranou v prsa bratra zpět
do temné koby vrh’.
Vzkřik’ Václav. Zikmund procit’, vzdech:
„Teď úzkosti jsem prost,
kéž tomu snění jednou přec
lze dračí sroubit chvost!“
Však nelze; znova spánkem dán
je strachu za kořist;
co na kužel dal první sen,
dál druhý jal se příst.
39