VIII. V NOVÉ CELE.

VIII.
V NOVÉ CELE.
Sen černý pomsty na peruť pln hněvu spáče vzal, by do Nové jej Cely nes’, kde chmurný klášter stál. Tam za noci se vidí král: déšť v zprahlou pere zem i v kobek okna, mříženým jež kryta železem. Jak vlk se plouží, stane zas a halí tělo v plášť, hněv s lakotou mu klovou hruď a z oka šlehá zášť. Vzdech těžký v sluch mu doletěl, král zachvěl se a lek’, a po vzdechu jak k lupu vlk se podél stěny vlek’. – 60 Hle, v nízkém okně bledá zář, král do vnitř zřel i stih’, jak na lůžku mře kníže Jan, jejž šedý hlídá mnich. A v mříže rukou sahá král a volá do oken. „Zda v mdlobách posud bratr můj, či svit’ mých přání den?“ Mnich polohlasem z okna děl: „ Jan Zhořelecký shas’, tvým Nová Marka dědictvím!...“ „Tak!“ jásá král, „bylť čas!“ Jdi, zbožný mniše, neváhej a zjev to v říši všem; jsi věrný sluha, chytrý muž, a budeš opatem.“ V tom mrtvý vstal. Jak přimrazen stál král a líce skryl, leč Jan skrz mříže pojednou mu ruku uchopil. I sténá Zikmund: „Pusť mě, pusť, tvůj sval mi láme kost!“ „Aj, nepustím,“ dí Jan, „Bůh sám tě vezmi na milost! 61 Že miloval mě český lid, dal’s jedu, ej, vždyť vím; vrať život mi, sic nikdy již tě na trůn nepustím!“ „Pusť,“ úpí znova Zikmund král, „toť krutá bolů strž,“ mnich však děl Janu: „Nepouštěj, já prost jsem, jej si drž!“ Když mnich však zuby vyškeřil a v hlasný smích se dal, byl Jošt to sám a děl: „No, viď, já statně pomáhal!“ Jdi s Janem, vládnout budu sám, kde ty teď panuješ!“ A Zikmund zlostně bratru v tvář: „A přece nebudeš!“ „I tebe zavru v temný hrob, mám dobrý na to lík, „Aj tak?“ dí Jošt, Jan krále tisk’, ten vzkřik’ a bděl; sen znik’. Leč na krátko jen peruť vznes’, zpět střelmo slet’ a hned, jak na zdechlinu krkavec zas králi na hruď sed’. 62