XVII. VE ŠTRASBURKU.

XVII.
VE ŠTRASBURKU.
V Lonherrenhofu štrasburském je hostem Zikmund cář; kam kročí, tam pejř kožešin, kam pohlédne, tam zář. Lamp světlo rdí se v komnatách jak zory zlatý svit; stůl, lože, skříně, křesla kol, vše zdobí aksamit. A nářadí a náčiní vše královský je pych, lesk slunce všakým paprskem těch vnad by nedostih’. Hloub noha padá v koberec jak v rozbujelý mech, a dálnou síní rozvlněn je vonný růží dech. – 116 Je večer. V úběl podušek mdlou Zikmund hlavu dal, by unaviv se vítáním noc první odpočal. Leč bílý měsíc udiven zří králi do komnat, že veselit se nechce dnes a nejde hodovat. Zda spáti bude? Stěží!... Slyš, ký divný dole sběh? Ruch pod okny je, sotva král na hedváb lože leh’. I poslouchá. Mdlý rozhovor se mění v ladný zpěv, však nejsou hlasy mužů, slyš, jen hlasy žen a děv. A dozpíváno. „Zdráv buď král!“ zní zdola sterý hlas: „Zdráv, Zikmunde, tvůj majestát, ó, sejdi mezi nás! Ó spěš! Plášť na bedra si hoď, dost odpočal jsi snad, noc k celotným zve rozkoším a ke žni rajských vnad. 117 Tvůj pohled do srdce nám vnik’ jak sladký jara svit, teď na květu se tísní květ, a květ chce trhán být. Chce trhán být, než zvadne, spěš, dech první vůně měj, a co je posud v poupatech, to v růže vylíbej! Na města luhu sadovém, kam viol vábí dech, buď urván štěstí minutám květ lásky sladší všech. Pojď chvíli v štěstí snít a žít, pojď, náš jsi pán i host, my zjevíme ti v rozkoších svou žárnou milostnost.“ – Viz, měsíc trůní v oblacích, je teplá letní noc, ty’s naše srdce okouzlil, my ve tvou padly moc.“ Kraj lahodou je naplněn, v dál před lunou prch’ stín, a s písní v srdci toužebnou slét’ slavík na jasmín. 118 Sad kolem hradu zdiven jest, ba každý květ i stvol, že mrtvo ve tvých komnatách; nuž, k veselí nás zvol. —“ „Kdo jsou?“ dí udivený král a zírá oknem ven... „Zda zástup duchů píseň pěl, či zástup je to žen?“ Leč znova zvučí svůdný zpěv: „Viz, teplé noci klín ven vábí nás, my tebe zas pod stromů baldachýn!“ A z komnat v čechelu spěl král slov vínem opojen; a chorovodu rýnských žen hned blažen padl v plen. Vše vínky z révy na hlavách, vše lehký, bílý šat – král chví se, povždy vírnějším jest jeho vášně chvat. – Už rozkypělé krve shluk hráz dvorských mravů ztek’, chtíč vítězí, z úst královských zní dravce divný skřek: 119 „Nuž, kolujte!...“ V ráz rozšířen a zase zúžen kruh jak v tanci víl, když pokraj vod svou nožkou tepou luh. Vždy ohnivějším, rychlejším je kolotný jich let; zrak na polo jest uzavřen a na polo jen ret. Hned vábně oblým ramenem svou družku jímá druž, hned v sladkém šeptu s úklonem ji vine úž a úž. Viz, po stisknutí touží hruď a po objetí pás, a rusozlatá s havraní se mísí kadeř v ráz. Jak růžím v plných poupatech, tak v ňadrech paní všech se ztajil dech, ba každá z nich je kytkou svůdných něh. Hle, ruka tepe ruku v dlaň, hruď zakryta jen v pol, bok jemně zklenut jest a pás jak útlý růží stvol. 120 A sotva stanou, v okamih se v nový tísní rej, až družka družce na úkoj rty tiskne v obličej. Při ladném víru vnad a krás si nožka tepe takt, a líbání úst planoucích se vzmáhá v katarakt. – I rozžhavil se králi zrak, zub ryl se v ret – i zmlk’, jak žádoucí když na kořist se lačný chystá vlk. Žár chtíče v sličných ženin sbor mu z vilných očí sjel a v lesku vlhkých zřítelnic jak jiskra zasyčel. Je svůdnicemi ovinut a zváben jejich hrou: „Ó, zulíbej nás, zulíbej, jež u nohou ti mrou! Spěš, líce naše poceluj, těl květných oviň skvost, a chmur, jež halí mysl tvou, buď v požívání prost! 121 Ó, nezhrdej žen pocelem, jichž těla svěžích krás chtí všecko ti dát souborem a všecko zvláště zas. Spěš! Krása ženy dává víc než sladká hroznů tresť... Či nechceš zlatých pásů nám snít s boků na ručest?...“ Král zžehnut krví, smysly zpit a dravčí touhy pln, hloub rudé oko potopil do paní vnadných vln. Než opět víří skočný rej, a v pocel ženy zvou: „Již milostnici, pane, zvol, ať tvou dnes královnou! Ať vejde všemu světu v jev a známo v městě všem, že Zikmund, římské říše král, je naším idolem! Ó, zlíbej nás, pak letmo ven, na smaragdový Rýn, kde luny svit a mračen tlum se snoubí v polostín. 122 Tam kolébavých na vlnách se houpá skvostná loď, vnitř plno stánků nádherných, pojď, tam nás doprovoď! Z rejn pestré vlajky vlají vstříc i se stěžnů i s lan, a v koši hraje na šalmaj sám věkožízný Pan. Při jeho zvucích tajemných buď šťasten zas a bláh, tam řeckým ohněm srdce tvé vzplaň s naším na vlnách! Tam do náručí sevři nás jak plamen palmy kmen a v jiskrách – v sluncích háravých – v ráj budeš unesen!“ – V skok dal se rozpálený král a révou ověnčen jak zšílenělý tancoval u vírném kole žen. A že mu čechel překážel, výš ostatních ho zved’, a jako David před archou zpit vášní sobě ved’. 123 A kolováno zas a zas, a pita mnohá číš, jak propita by měla být hned celá římská říš. A před kramářem stavil rej: „Vstaň, vetešníku, mluv, zač lýčených pár škorní as dáš lehkou za obud?“ „Ej, po grešli vám škorně dám – ba, za grešle jen půl, a krále na poháňku rád vám přidám ještě hůl.“ „Nuž hůl i škorně – neváhej – i révoví dej sem, my za thyrsus tvůj přídavek si zdobně ovinem!...“ A králi škorně dává v dar roj rozvášněných žen a v krčmu spěchá tu i tam a zase z krčmy ven. – V těch očích paní divokých, kdo zřel v ně, vilnost čet’: jich ruce tlapy tygřic jsou, v hruď vlkodlak jim v klet. 124 Jak pusté hejno bakchantek dál unáší je kvap, ó běda, koho za sebou ten vilný strhne slap! – Je k ránu. Ze všad kvapí lid, by zřel ten běsný hod a vlastních žen a vlastních dcer víl rujný chorovod. Ven před dům vyšel klenotník... „Chci prsteny!“ dí král!... Dvě stě jich rozdal, neplatil a v smíchu křepčil dál. – A po čtrnácti náměstích a ulic po třech stech jak šílen skáče římský král, až tají se mu dech. A přešli mostů šedesát a prošli sedm bran, a nedbal král, že lid se smál a sbíhal se všech stran. – Rej k přístavišti zakroužil: „Hle, jaká pěkná loď!“ I vešli: „Klidně, lodi, jen dál na Mohuč se broď! 125 Král Zikmund ve tvých úkrytech prost být chce hluku měst a všecky žhavě zulíbat, jichž vděčným hostem jest!“ Zpěv na palubě, jas a vír, leč na nábřežích smích: Zda je to král, či netvor kýs, jenž v sluji skal se zlíh’? Hle, jeho čelo! Jaký zjev! má vidličitý roh, pysk vydut je – i pařát má – toť nahý kozonoh! A ženy kolem – vizte jen! zkad přišla as ta spřež? Níž kyčlí dole huňatých dvé pařátů je též!“ Hluk vzmáhá se a roste smích: „Ký zběsilý to hon? Toť kozonožky napořád a kozonoh též on! Ty jeho uši! Hleďte přec, jak střiže jima bláh; teď válce rtů svých s úšklebkem až k dlouhým boltcům stáh’! 126 A v koši stěžně, kdo že tam? snad bděla plavby stráž?... Ej, v dudy hraje úslužen svým milým satanáš! Bůh ostříhej nás! Patřte naň! Dvě žhavá kola zrak, vlas jako po vývratu les, a každá brva mrak. I kormidelník satan jest i veslař! – Těš se, těš, tou kozí nohou králi náš, v říš ďáblův rejduješ!“ A z koše, s přídy, s kormy v ráz se děsný chechtot vzmoh’: „Loď plnou v peklo veze běs dvoukopytnatých noh! Nuž, tancuj, luzo, pokavad pluk vichrů hostí měch!“ a zavřeštěl a zapištěl, až Taunus tajil dech. Blesk ďáblích oči lána strh’ a rejna sklátil v tok, a bouře vyla z jeho dud a bila v lodi bok. 127 Vše sténá, padá: smečka žen i kozonohý král, jen satan v koši rozkacen jim s chechtem dudá dál. „Ej, křepči, králi!“ „Nelze již!...“ Pad’ – procit’ vzdech’ i vzlyk’ – hned lékař k loži přikvapil a s vínem dal mu lík. Když horkou hlavu omámil, ztich’ král; leč chvilku jen; zas snění neukrotný býk.býk jím smýkal rozzuřen. – 128 OBSAH:
Úvodem5 I. Sen básníkův7 II. Lékař13 III. U Karlova Týna26 IV. Léno braniborské30 V. Na Zbraslavi36 VI. Milostnice40 VII. Na útěku56 VIII. V Nové Cele60 IX. Po bitvě Nikopolské63 X. Na besarabských pustinách70 XI. Návštěva z Kříževce75 XII. V Blaníku79 XIII. U pokladu Václavova89 XIV. V šachtách kutnohorských96 XV. Hody na Špilberku105 XVI. Na honu110 XVII. Ve Štrasburku116
E: až; 2002 [129]