XXIII.
NA JEZEŘE KOSTNICKÉM.
V kraj u Kostnice nazpět v ráz
sen krále v spárech nes’,
kde kyprou paží ovinul
tůň plesa horský les.
Skříp, orobinec, rokytník
vod siných zdobí lem,
v nichž dvojostroví líbeznost
se leskne smaragdem.
Mdle zírá měsíc mraků zpod
vln hravých na chomol,
z jichž kolébky hned vstává rov,
hned vrch se mění v dol.
Zlých větrů vanem probuzen
leb chvojnou kloní peň,
již zvedá jen, by zasténal
vždy s vodou zároveň.
64
Kol zahalena rouškou mlh
jsou čela vážných hor,
hvězd drobných skrovný jenom dav
si vylít’ na obzor.
Tlum mračen k jihu tíhne zpět,
– plach je ten jejich zvrat –
toť Danaidky, k moři již
jdou vodu nabírat. –
Vplul do jezera štíhlý člun
a jako v úhor pluh
hloub přídním hrotem napořád
se vrývá v siný luh.
Hle, vlna vlně šepce zvěst,
že řídkou nese tíž,
a stále bije loďku v bok
a žene k Rýnu blíž.
Tři mniši v kápích v člunu jsou,
chud jesti jejich šat;
snad k nemocnému naposled
je zbožný volá chvat.
Však ne! Slyš, divný šepot ten
a přitlumený smích,
to v zakuklení snad jen žert,
či zahalený hřích?
65
Ne, nejsou řeholníci, hleď,
v šat hnědých mnichů jen
Jan papež s císařem se skryl
a růže kupných žen!
Na přídě Zikmund uhostěn,
střed loďky paní dán,
a vzadu zdatně vesloval
sám hlava církve: Jan.
Král papeži dřív koně ved’,
člun papež králi vhod,
však neřídí jej mělčinou,
leč hloubkou děsných vod.
Chvěl ženin hlas se: „Loďku proč
vln valných řídíš v rej?“
„Hned uvidíš,“ dí temně Jan,
„jen kápí s hlavy dej!
Té kukle není třeba již,
ten prospíval jen šat,
když vcházela jsi u večer
nás obou do komnat.
Ej, netušíš, proč dnešní noc
v tu zvali jsme tě loď?
Dost lásky máme; králi, slyš,
v hloub vod tu ženu hoď!
66
Já napřed „absolvo“ jí dám,
jen statečně se tuž
a hanbu naši společnou,
než zjevna bude, zruš!
Jeť snadná práce zbýti žen,
ba nejsnadnější všech;
v tůň bodamskou co pochováš,
to nezří slunce žeh.
A vypluje-li, což je víc?
Kdo bude tušit as,
že z vůle prvních světa hlav
zde její život zhas’?
Můž’ poznati-li někdo as,
kdo její hříchy splách’?
či přebírá se v jezerních
snad konsul mrtvolách?
A pozná-li ji přec? Nuž ať!
Dám hedbávný mu šat,
ty, dáš-li oře, uvidíš,
hned dá ji zahrabat.
Jeť Hanuš z Ulmu hodný chlap,
a radních pánů ctnost,
nám k vůli uzná její smrt
za náhlou zoufalost!
67
Leč nestrachuj se, kliden buď,
vždyť v loďce žernov mám,
on bílé hrdlo stíží dřív,
než v tůň je pochovám.
Kdož hrobu zná, když prstě vrch
naň nenasype rýč?
či vyzradí to epitaf?
Nuž, co tě trápí, znič!
Ty’s Husa mi dřív daroval,
já tobě družku vděk...
Rci, má-li větších přátel nás
ten kacířský as věk? –
Slyš, ženo, pomodli se teď
a rozluč s žitím už,
ty, Zikmunde, dél neváhej
a k činu ducha vzmuž!“
I křikla žena zděšením
a hrůzou z takých slov:
„Co, probůh, chcete učinit?“
„Však uvidíš, jen shov!“ –
„Ó smilujte se nade mnou,“
lká, prosí zas a zas,
„mě topit chcete? Matkou jsem
a jeden otcem z vás!“
68
„Toť jádrem veškerých zde vin,
leč tvou buď světic říš,
za boží náměstky-li – nás –
smrt klidně podstoupíš.
Já odpustky ti udělím
a sejmu duše trest,
vždyť tak kdo umírá, to víš,
prost věčných pokut jest.
Stih’ krutší by tě pomsty hněv
za těla slabý střeh:
hněv lidu by tě upálil
za hradbou v příkopech.
My tajně však to odbudem’ –
toť laskavo je přec –
nač měl by vědět všechen svět
tak delikátní věc!“
„Ó smilujte se!“ „Marný pláč,
jej kvilná dusí noc,
již modli se! Ty, Zikmunde,
mi budiž na pomoc!“ –
Král ústa sličné ženy tisk’,
Jan chytil cingulum
a stáh’ jí hrdlo... „Tak a teď
s ní dolů ve vod tlum!“
69
Loď vikle sebou sem i tam,
a bublin vírná pýř
z vod jícnu chvátá na povrch
a krouží dál a šíř. – –
Ve spánku císař zaúpěl
a z hloubi ňader vzdech’,
krev shlukla se mu na lících
a pěna na ústech.
Ač zděšen sténal, neprocit’;
sen ukruten a drav,
dál loďku jeho houpavou
hnal u peřejný splav. –
Mrak s mrakem vzrůstal do příšer,
a děsný jejich sklad
všech vrchů hlavy obtočil
jak obrovitý had.
Hrom volal vichry: „Ruče sem,
dnes musí tvorstvo mřít
a skály pukat výděsem
a vody hrůzou vřít.
A lavina se musí třást
i svážet s ňader skal
a lidské chaty zaléhat!...“
a v hrůzný řev se dal:
70
„Hej, slétněte se odevšad,
než nový svitne den,
a meluzina s ozvěnou
vám konej službu fen!...“
V ráz vichor s divým hvizdotem
mlh spoustou – šatkou svou –
jak zpilý v krčmě poběhlík
si točí nad hlavou.
I výská si a hvízdá si
ten zbojník temných hor,
až strachem v hloubce siných vod
proud s proudem vchází v spor.
Mrak množí se; vše temno kol,
vod zakalená pláň
své prsí zdouvá pohněvem,
až vlny rostou v stráň.
Shluk větrů vzdorným záchvatem
v jich opírá se směs,
a již to víří v děsný sbor
jak tisícerý běs. –
Hle, z jícnu plesa vstává zjev
a jasní mraků tlum,
zrak podlit krví, šíje kol
se vine cingulum.
71
Na ňadrech nahý zrozenec,
máť smutně hledí naň,
jak prs – svou plnou žití číš –
si malá tiskne dlaň.
Král k papeži se přivinul –
had k hadovi se snul –
v tom zalkal ženin temný hlashlas,
jak jinovec by dul.
„Ó, králi, ukrutníku, hleď,
mě vynes’ proudu zvrat;
jdu bouře duchům sdruženým
na hřích tvůj žalovat!
Slyš, lotře s králů korunou,
slyš, hlízo plná vin,
to dítě, jež v mých loktech zříš,
tvůj jediný je syn!
On byl by žernov kletby sňal,
jenž na tvou hlavu kles’,
leč o vše jsi se oloupil,
že utopil’s mě dnes!
Tvůj syn tě proklel němým rtem,
a po tisíce let –
jak nyní – bude každý krok
a každý čin tvůj klet.
72
Můj v hrůzu změní se ti zjev,
a kam se suneš, věz,
vždy větší se ti objevím,
až zcepeníš jak pes! –“
Bled k Janovi se tiskne král:
„Ó pomoz, vysvoboď,
v směs vln těch vbodni vesla hrot
a k břehu obrať loď!“
Než Cossa zachechtal se jen:
„Ó králi, schránko muk,
ty’s proti vůdci pirátův
jen slabý nedouk!
Proč bojíš, chvíš se, jsi-li král?
Spěš, ruku na zjev vlož,
jeť pouhá smršť a spadne v ráz
tvé vůli za podnož!“
„Ne,“ volá král, „ne, žena jest,
viz, bije v loďky draň
a hrozí mně a chytá loď...
ó braň mě, Jene, braň!
Viz, maličký ten nekřtěnec!...“
„Ať křtěn, ať ne, vše prach!“
„On bude na mne žalovat!“
„Ty’s král, nač míti strach?“
73
„Ó nebudu já kralovat,
kde králem věčný Bůh!“
„Nač bát se, babo? Bohem jest
jen tvorstva věčný ruch!“
,Ach, zbav mě obou stínů těch!...“
„Nuž, budiž! Pohleď sem,
jak ondy druh tvůj robíval,
když býval korsárem.
Tak hle!“ A veslo ostřím zved’
a šůrem v ženu sek’:
„Nuž, zhyň si tedy znova, zhyň,
nás obou porobek!“ –
Jak plamen vodou zasáhnut
zjev ženin dolů sjel,
jen chomol bublin krvavých
zpod loďky zasyčel.
V sloup vymrštil se vlny vzdor
a s vlnou rudý proud,
a z jícnu dětský volá hlas:
„Zvu na věčný vás soud!“
Jan smál se, Zikmund skryl se v plášť,
spor vichrů děsně vyl
a loďkou vodstva uprostřed
jak hříčkou zatočil.
74
Vln příboj, mnohohlavý oř,
vší silou hbitých noh
na svahy temných skáče skal,
rád prch’ by, kdyby moh’.
Bouř rve mu hřívu, tepe v bok,
leč bílý chřípí kvas
vždy kypí víc a šumí víc
a roste zas a zas.
Vír škube loďkou rozkacen
a vikle o překot,
v hruď její buší pěstí vln
a v hloubku tiskne hrot. –
Král k papeži dí hrůzou jat:
„Svaž běsný živlů vztek,
ty’s země pán, ty’s vodstva pán,
ty’s Kristův náměstek!
Své ruky spasným žehnáním
prs bouře uhladiž
a mečem víry zutínej
vln hrozné paže již!
Zhaš hrůznou blesků pochodeň,
stlum hromů ryčný křek
a zkroť než sletí v plesa tůň –
hněv padesáti řek!“
75
I zachechtal se Jan: „Aj, vím,
ty nechceš k ženě, viď,
že škeble má teď v loži svém
a jíl a hlen a ziď?
Co v nebe unáší můj cit,
je tobě na úkor,
mě blaží však, když roste kol
vod spousta v pásma hor!
Vždyť ve lsti oněch tygřích vln
a v síle jejich tlap
lze řádně teprv dokázat,
seč statečný je chlap.
Mne živlů ruch, když zmetešen
svůj běsný slaví kvas,
vždy blaží. Ej, zde volným jsem,
zde korsárem jsem zas!
Zde námořním jsem knížetem,
jenž zjařen sluncem vín
v boj s kupci vedu zveselen
řad štíhlých brigantin.
Nač lichotíš mi, žebroníš,
bych zmírnil vodstva vzchop,
věz, pirátem jsem v nitru svém
a teprv zevně pop!
76
Rád veslem v rukou svalnatých
hruď moře zrýval jsem
a nechci něčeho zde být
co není – náměstkem!
Či Alexandra pomáhal,
mi Bůh snad otrávit,
když z legáta jsem pro radost
sám papežem chtěl být?
Můž Bůh mé vůli zabránit,
či na pomoc ho mám,
kdy prebendy – ó kéž jich víc! –
svým židům prodávám?
Kdo boha z chleba robí, věz,
tenť větší nežli on
a před tím krotne bouře vztek
i vírný vody ston.
Nechť roste, tyje příšerou
nad Gottliebenskou věž,
já každou ženu udolal,
tož Jezernici též!
Ej, hleď a slyš, jak ztichne hned
mstný její prsů var,
když obejmu ji rozhárán
já, Cossa Baltazar!“ –
77
A zaryl veslo v rozruch vod
a opřel v ramen sval,
leč marně silou netvornou
vod spoustě vzdoroval.
Slin chomol vyplivla mu v zrak
a v chechtu prchla zas,
jen plná ňadra hněv jí zdmul
a vzdor jí zježil vlas.
I skříplo veslo vzepřením,
vír loďku v půli chyt’
a točil s ní a rejdoval
jak vztekem pekla zpit.
Čerň mraků v temnou přešla noc,
mhla v těžký ztuhla kov
a byla plesu za loktuš
a horám za příkrov.
Blesk sterý jízlil oblakem
a žhavé biče plet’
a vrahy z loďky rozkacen
v tlum vodních příšer smet’.
V hloub vržen král... I křik’ a bděl
a tiskl levý bok,
a ze rtů padal na čechel
z úst vykypělý mok.
78
„Co žádáš?“ ptal se komorník.
„Zbav na rtech mě těch pěn!...
Spal dlouho jsem? Jest úsvit as?...“
„Ó daleko je den!
Teď půlnoc!...“ „Teprve? – Dej lík
a nech mě; umdlen jsem!“ –
A spal a zas jej ovíjel
sen hrůzy ramenem. –
79