XXX.
MOR.
Vrch v Čechách Táborský má lid
a roste jako mrak,
co muž, to lev, leč Zikmund král
jak vychrtlý je drak.
Třem menším drakům sdruženým,
jimž země rozdal dřív,
s vojsk bahnem hbitě rozkázal
do českých téci niv.
Šel Hohenzoller z Branibor,
šel Albrecht, králův zeť,
i Bedřich z Míšně a jich lid
rost’ jako v bouři smeť.
Kam vloupil se však, tam byl bit,
to Zikmund s hanbou zřel;
prch’ do Prešpurka rozlícen
a v hrad se uzavřel.
150
Dal klaretu si přinést džbán
a hněviv brvy stáh’
i ztichl hovor trabantův
ve dvorských komnatách.
Však sotva den že odpočal,
zlý ruch mu ruší klid;
co děje se, že v nádvořích
se hradní kupí lid?
Že zvony zvučí z věží všech
a se všech města stran?
Slyš, hodový to není hlas,
spíš temný hlahol hran.
„Co znamená ten divný ruch?“
děl Zikmund, „sluho, zjev!“
„Ach, pane, v noci nad hradem
mrak zjevil se jak krev.
Kdož věděl, co by znamenal?
však ranních na to chvil
vrah hrozný českou královou
nám v loži zardousil!
K nám vzals ji z Prahy do Uher,
dnes na věčnosti už,
s týmž skácela se výděsem
jak Václav její muž!“
151
„Jak? Žofie že mrtva jest?“
král vyděšený žas’...
„a kde je vrah? snad neuprch’
a bude v hradu as!
Hned chyťte jej, sic běda všem,
ať v okamih ho mám,
sic padne vše!...“ Slyš, ve dveřích
kdos promluvil: „Jdu sám!
Mne beztoho by nelapil
tvůj sluha, ni tvůj hněv...“
a v síň v ornátě císařském
kýs mlžný vchází zjev.
Na holé lebce čelný skvost,
leč v ruce katí plec,
zrak – důlky jen, hryz vyceněn
před králem kostlivec!
Na místo žezla levá pěst
výš lidský drží hnát,
a na královský síně trůn
svůj vleče majestát.
Král rozkřikl se: „Co tu chceš?
kdo jsi? ty hrozný, mluv!...“
„Jsem Mor, svůj přináším ti hold,
mne větším jsi Těch dnův.
152
Ať na sta ubohých sem srub’,
ať na tisíce snad,
nic nebyl bych, ty kdybys dřív
k nim nebyl poslal hlad.
Nic, kdybys chátru křížáckou
jim v statky nebyl štval,
nic, kdybys živný skot a brav
jim nebyl odehnal!
Co proti tvému čin je můj?
já vděčně jdu ti vstříc,
nechť tisíce jsem povalil,
ty’s zahubil jich víc!
Víc mužů po světě jsi zbil,
víc dětí a víc žen,
já poslušným tvým nohsledem,
jen zbytky beru v plen.
Jsi mocnější, já věru jsem
jen bídný učenník,
co v zubech ještě síly mám,
z tvých mečů jest a pik.
Tu s Žofií, tam s Barborou –
s tou ještě lože – huj!
no, všecko bude jinak teď,
jen pevně při mně stůj.
153
Na místě bab dvou děvčat květ
mít budeš pro radost;
ej, nepřišel-li pak ti vhod
snad tenkrát morný host?
Zda nešel jsem tvým přáním vstříc
a nekonal, cos chtěl?
I s Barborou to odbudem
a hned, kdy rád bys měl.
Ač půvabnější na toulkách
jsem paní neuzřel,
přec vím, že v jejím objetí
jsi často strachy mřel.
To perný bude práce kus
s ní k úmoru si hrát!
A pak, co s růží na podzim?
Jen z jara mám je rád.
Vím, že ti byla na potíž
ta, jíž jsi svakem byl,
tož ubil jsem ji proto jen,
bych se ti odvěčilodvděčil.
Nač tolik krásných dukátův
na zvláštní její dvůr?
Nuž, proto jsem tě zbavit chtěl
těch věčných čela chmur.
154
Za její zlatý výměnek
mít můžeš zde co den
na místě staré králové
pár mladých z pusty žen.
Pár bujně rostlých Kumánek,
jež druhdy v mysli máš,
ty zjaří tě a potěší;
jen počkej, uhlídáš!
Hned jednu k srdci přivineš,
hned druhou lapneš v půl....půl...
to líp než s dvojí babou, viď,
den ze dne sdílet stůl.
Leč učiním, jen chvíli shov,
jsem znaven tíhou let,
ty, bratře, zatím za mne straš,
a týrej všechen svět.
Mé vezmi žezlo, meč i plášť,
nic nejsem než tvůj rab,
kdo cestu zastoupí ti však,
buď tak neb tak jej zab!“
A do ruky mu dává meč,
král nechtě musí brát,
a na plece mu věší plášť:
„Jen ber, já dávám rád!
155
Čiň za mne, nech ti klne svět,
čiň za mne navždy; již;
jsem proti tobě nedouk,
ty lépe učiníš!
Jsi mistr mistrů morů všech,
znáš na sta smrtných cest,
a nepomáhá-li ti vztek,
tož pomáhá ti lest.
Jen pleň a bij a bij a pleň,
a nejvíc v nivách Čech,
vždyť víš, než můj že vydatněj
tvůj hubí hled a dech.
V dál rozprostři se jako dým,
já na ně jsem už sláb,
ty mnohem lépe učiníš
a jezdec tvůj a dráb.
Nač šetřit Husův pronárod?
Jen na oko ho dbej,
a můžeš-li, i v kalich jim
z mých jedů nasypej.
Trav řeky, zdroje, studně, chléb
i hostie jim trav,
jen tak se vrátí v český lid
řád římský zas a mrav...
156
A vytrvej a hub a pleň,
vždy víc a neustaň,
až zbude v zemích husitských
jen sedmihlavá saň.
Jen dravá, rudohřívá saň,
no, však ji dobře znáš,
vždyť jako rodný ryšavec
ji ve svém srdci máš.
Ba jsi jí sám, ej věru sám,
tož shltni, co kde zříš,
vše vytepej, vše vysekej,
co překážkou si mníš.
Tak šířit budeš víc než já,
kam přijdeš, strach a děs;
tož užívej, co podarem
v tvé ruce dávám dnes.
Na, ber!“ a z důlků zrakových
šleh’ matně siný svit,
a znovu Mor svůj cení hryz:
„Nuž dej se políbit!“
A líbá jej... Král děsně vzkřik’...
a vstal a poulil zrak:
„Kdo, kdo tu byl?...“ „Jen lékař tvůj.“
„Proč chodí často tak?“
157
„Má starost o tebe, jsi sláb,
tož poslouchal tvůj dech
a bílou pěnu hedbávem
ti utřel na ústech.
Má starost o tebe, jsi chor,
leč doufá v brzký klid...“
„Pít!... Kolik na orloji teď?“
„Zvon k jitřní volá lid.“
„Tak dlouho? Dost už, jdi, chci spát!...“
A spal, až Satan sen
zas oprať hněvů divokých
vrh’ králi na jícen.
158
OBSAH:
XVIII. Na výšinách valhausenských5
XIX. V Kostnici17
XX. Půlnoční30
XXI. Růže ctnost41
XXII. V zátiší rychnovském48
XXIII. Na jezeře Kostnickém64
XXIV. Poselství80
XXV. Na Šumavě86
XXVI. Ve Vratislavi105
XXVII. V ležení křižáckém113
XXVIII. Na Vítkově122
XXIX. U Německého Brodu137
XXX. Mor150
E: až; 2002
[159]