Jdou světem Madonny...
„Maria, Ty božský zázraku,
nejskvělejší hvězdou plejady
záříš v roji Madonn lidských žen..!“žen...!“
„Když Ruben hněviv slouchal řvaní stád,
Gad za Jordanem snil, Dan vesloval
a Asser u přístavů hledal zisk,
hle, Deborah a Barak, Zabulon
a Neftali své duše vydali
smrt hledajíce v krajích Merome.
I přišli králové až z Kanaan
by loupili na březích Magedda;
však stříbra nevzali a kořisti,
neb hvězdy byly s Tebou, Deboro!“
Soudci V, 16–20.
V šum hymny velebné jak rád jsi vmísil slavně
hlas hluboký, by v souzvuk zladěný se vznášel
výš s písní Debory, jež vlasem rozpuštěným
a volnou řízou kryjíc nádherné své tělo
se dala v pospas větrům, stojíc na balvanu,
a pěla velký svatý hymnus oslavy.
V prach kleslý blahem k Ní jsi zíral v žhavé pýše,
los tvůj že spoután s Jejím, který božstvím dýše.
Jdou světem Madonny jak řada jasných zjevů,
roj souputníků zemských koupá se v jich záři
a Josef, Barak s nimi v extasi a zpěvu.
30
Hrot jemně mrazivý, jenž probíhal ti tělem
a vroucí žár tvůj v pocit nehodnosti měnil,
hned zaplašil’s, když v úchvatné té slyšel’s písni
tvé jméno hrdinné jak váže k jménu Svému.
Však dobře víš, když s hory Efraim se nesl
hlas Její bojovný od Rama, Bethel stejně,
že odporem jsi zhyzdil bohatýrskou slávu:
„Jen po Tvém boku půjdu ve válečném hávu!“
O bájné taje zdrojů mystických, z nichž maně
jak luny neznámé ze starých houštin lesů
se rojí Madonny v tmou zahalené pláně!
A šťastní pastevci, jenž zatloukli své stany
v těch pláních neznámých a spali v stínu palem:
vás Panny volily za sluhy své i pány!
Vím, zdála se ti slabou Deborah – a ženou!
A přece v hlase tom a v lesku černých zraků,
jímž volala a kterým šíleně až plála,
se žhoucí poesie božských snů a dumy,
hlas Boha nesmírný, zvuk rohů bohatýrných,
šum přeobsáhlých černých hvozdů cedrových,
vše gigantské, jež člověk ve svém nitru skrývá
tak jevilo, jak zvědavci, jenž v tůň se dívá.
Jdou světem Madonny jak řada světlých zjevů:
jde řada lidských Ctností, velkých, neskonalých,
na štítech Madonn jdou za hlaholu a zpěvu...
A zkuty ze stříbra jsou lampy to a svíce,
jež v hlubém temnu časem nalévají léku
ve rány zjitřené, jichž kvete na tisíce.
31
A žhavě malovány v jemné desky zlaté
jsou vzácná arcidíla v obrazárnách věků,
jsou na záhonech pustých lilje bílé, svaté.
A přijdou jako fenix na Boozovy lány,
a k potoku, kde nechal Sisara své vozy,
v chlév zabloudí, kde rodí světa Pány...
Těm vznešeným když Nízkost bláto vrhá v tváře
přec zbudou pastevci s nesmírnou láskou svojí,
jímž nikdy nezhasne jich sladká bílá záře.
A pochyb Barakových nezhyzdí je vina,
v chlad hájů Dafnenských a v Cypru lesy snivé
duch hledat nepůjde víc kultu Madonnina...
***
A v plejadě, jež kolem Matky Syna plyne,
já zřím, jak, smědá ženo, velká Deboro,
ti věnec palmový roj bílých Madonn vine!
32
1896