Lev svatého Marka.Legenda. Jak v různých tvarech věčná moudrost Tváse jevila, ó Pane na zemi!Od chvíle, v které nekonečná bájse první tvořila a dala vzniktěm světům slavným časem, prostorou,co záchvějů již duše cítila,tak žhavě sladkých rajským blaženstvím,těch hrdých velmožů, jenž tvořili!Je v extas vedla hloubně zářiváa svatá bez konce Tvá podstata,ten bájný vír, jenž o Tvůj zlatý trůnse láme pěnící a spěchá vstříczpět s vůní opojnou jak rájů vantěm plavcům smělým v duši touživou,jichž lodi zmítá víru toho kraj;a plni nadšení a bohatstvítěch semen mystických, z nichž květy jsou,v jichž nových krásách Duše okřívá,zpět plují zase velcí smrtelní.Jich lodi Vůně Tvoje nevpustíach nikdy v ony svaté příboje,v něž marně dosud úžin hledali?Když Marek dumal schýlen v pergamen, tu z dálné pouště přišel mladý lev a leh’ mu u nohou. Muž dumal dál. I zařval lev svým hlasem strašlivým, že zachvěl se ten domek cihlový, jenž obílen a zdoben břečtanem, stín skýtal muži, který knihu psal. A bílá, hustá pěna na tlamě mu zůstala, když dořval, k nohám leh’ a pěna měnila se v modravé a bílé páry kouzlem podivným, jež vůni šířily jak v Engaddi ji šíří keře sladkých balsámů. Ta opojila duši Markovu, a psal pak v nevýslovném nadšení svou svatou Knihu, slavnou, hlubokou, a každé slovo perlou zváženo, a jako perla v zlato vsazeno těch vzácných dějů krásy úchvatné, jež Marek vnášel v žlutý pergamen...51Hle, Marek psal a v nohách lev mu spal, a oknem zíral velký, bílý Stín, jenž klad’ se na písmo tak tajemně planoucí z kůže osličí.Ó děsné řvaní lva, jenž symbolem jest majestátní síly nezkrotné, ó divný tvare božské Moudrosti! Co sladkého a přece hrůzného jsi kouzla choval v svojisvojí podstatě. Ó rci mi jen, co řekl ti ten Stín, jenž slal tě z dálné pouště k Markovi, co šeptal do duše ti lačné vražd, jak ukázal ti cestu k bílému a v břečtan ukrytému domečku a proč jsi v pravý čas svou zuřivou, však plodnou pěnu mocně vychrlil? To říci nemůžeš, ó věřím ti! Vždyť říci nemůže ni Marek sám, proč náhle psal svou Knihu mistrnou tak nadšeně a s takou vroucností. Vždyť maje Duši plnou neznámých a divuplných citů, pozdvihl svůj hlas a v řvaní tvoje dunící svůj vmísil chvalozpěv tak velebný a plný žhoucích nedozírných Krás, jenž ohlasem byl bolných otázek té Duše jaté božskou velebou.Když Marek dopsal, lev se probudil a vyšel tiše ven, kde svítily již hvězdy jako zrna pšeničná, jež ptákům hodí štědrý hospodář, a brzo temný řev již zazníval v ten bílý domek z pouště daleké, jak ohlas dávných – dávných vzpomínek.Jak v různých tvarech věčná moudrost Tváse jevila, ó Pane, na zemi!521896