[VĚNOVÁNÍ.]

Adolf Heyduk

[VĚNOVÁNÍ.]
Můj den se naklonil, mé paprsky se ztrácí, mé slunce zapadlo, mí dozpívali ptáci, můj sad je bez květů, jen ocúny má luh... Mé drobné písničky, buď s vámi Bůh! Mé háje pusty jsou, mé vymýceny lesy, jsem zatoulaný pták chmurnými pod nebesy, jenž na strom v pustině mdle, unaveně sedá a v dálku rozteskněn, kam slét by, tiše hledá. Můj život bez klidu a bez plodného činu, jen po svých odešlých a po ztracených hynu, ach už jich nenajdu!... Kde žití květ, kde činy? Má setba bez vláhy už nevypučí z hlíny! Chci míti mír, tož s velkými, již hnízda krovců maří, s velkými malý pták se vždycky nerad sváří, netouží krve zřít, jen té, jíž s nebes stánku duch světla vylévá za jitra do červánků. V Písku 27. III. 1915.
7