KRŮPĚJ DEŠŤOVÁ.

KRŮPĚJ DEŠŤOVÁ.
Den chmurný vyplakal se do sytosti, déšť s polních cest a stezek všednost splách’ a v hlavách vrb, jež u řeky se hostí, jen kapky stály z hojných posud vláh. V nich při západu zlatý oheň dlel, jak diamanty zdály se být drobné, já v chůzi bezvolně se zahleděl v to kmitání se ohně přeozdobné,přeozdobné. V ten třpyt jsem hleděl, v němž se slunce krylo, že zdály se být kapky rubínův, zvlášť v jedné z nich se zářně uhostilo; já hledě na ni v říš se zabral snův. Zřel na ni jsem; vždy větší být se zdála a po vždy větší zdál se její třpyt; tak jasně zářila a zlatem plála, že zraku nemohl jsem odvrátit! 35 Na listu lancetě se chvěla stále a svítila; ty druhé hasly již; list pozvolna se shýbal neustáleneustále, a přece nepouštěl svou zářnou tíž! Než počla býti mdlou a potrácela zář, mrak slunce přelít, krůpěj pojednou je stejná s prvými, až náhle zapadá v tůň rozkypělé vody bezednou! Bylť přišel večer, v krůpěji zář zhasla, a krůpěj tratila se tesklivě a třásla, až její zjev vod v spoustu zaletěl a vánek zadul, prostý list se chvěl. – Tam vlnou chopen kapky zjev se ztratil; kdo pozná krůpěj v spoustě kalných vod, již večerního vánku zádech zklátil a do neznáma zanes řeky brod? A dumám, dumám, kdo tě najde asi, ty lesknoucí se krůpěji, se ptám, zda parou navrátíš se v nové časy? A domyslil jsem, nejsem-li to sám! Kéž byla bys, má písni, ovlažila květ jediný, když vedrem stížen vad’, ó, pak bys chvíli užitečna byla, – či mlýnské kolo míníš hnáti snad? 36 Nic nejsi, ničím nebyla jsi prve, nechť slunce zdobilo tě u večer a v přížni jasu dalo ti své krve! – Zda někdy parou budeš vyšších sfér? 37