Jaro.
(K obrazu Andrioliho.)
Z matky země útulného klínu
o protkaných sluncem perutích
mladé Jaro vzlétá k nebes týnu:
výš a výš je nese teplý jih.
Vizte, kamo bílou rukou šine,
zlatý, slunce veltok – jaký div! –
z oblak skrýše blankytové plyne
do utuhlých ňader snících niv.
Ale běda! Zima, hrdá knění,
rozhněvána sinou mračí tvář:
„Hle, jak směle všaké řády mění
zlatovlasý onen proletář;
odboj v ňádrech stopou horské stezky
do sněhové říše už se vkrad’,
planoucími svého čela blesky
vzdorně stéká mrakový můj hrad!
15
Heslem vzpoury volá: „Záře! Světlo!
padniž temno, zhuben budiž chlad! –
a kynutím jeho žezla slétlo
na sta převratů k nám odevšad;
ajta, Mraze, vojvodo můj prvý,
lapni, spoutej proradcovu paž,
třeba celý východ zrudnul krví!
Zvolna, mírně, totě zákon náš!“
Šedý Mráz hned k nivám jde a stráním,
tušícím už ve snu Jara zjev
i sbor pěvců, kteří jihu váním
neseni jsou stromů na větev.
Nivy dřímou. V ráz svou mocnou hrudí
Mráz je stíží, nezdolný ten kmet,
květ-li který zbudil se neb budí,
hned naň jíní dýše jeho ret.
Na pomoc však spěchá Jaro zemi,
šípy metá kmetu do beder,
rve jej, tepe svými perutěmi,
a Mráz prchá v stínu pološer.
Lehkou nožkou Jara s hanby mukou
Zimy vojvoda je povalen,
nechať v půdu zarývá se rukou –
vítěz káže – zlostník musí ven!
Útěchou však v pokoření takém
za vojvodův dlouhý, těžký ston
16
čaruje mu Jaro přede zrakem
zlatým proutkem hrstku anemon.
Mráz nechť hněvně odvracuje líce,
v tajné chvíli hledá květů přec
líbaje ty modré zřítelnice
krásných niv a prchá: proklatec!
Z dálky jenom bystřinami tekou
valné slzy z jeho sivých brv
přes vous horskou rozvlněny řekou;
plynou – hynou – klidno jako prv.
Klidno? Ne, vždyť tisíc ladných zvuků
v líbezný se pojí kvas a ruch;
hloh se bělá, strom je plný puků,
zlatem protkán dálný les i luh.
Mohutnými ňadry volná všude
matka Země svěže dýše zas,
kolem hlavy růže vine rudé,
z očí září touha, s čela jas.
Soucit Krásu do náruče svírá, –
pravdou-li to čarovnou či snem? –
V moři blaha tone duše sirá,
slza perlou jest, vzdech motýlem.
Plno štěstí, kam jen zrak se nese,
samý zázrak vůkol, samý div:
k nohám chodce strom své zdoby třese,
jiřic sbor svých hnízd je pamětliv;
17
vše se vrací: lesům kyprá vůně,
upoutaným zdrojům šumný ruch,
srdci láska – neláskou-li stůně –
matka dítě líbá, Zemi Bůh!
18