Když zelené se jaro blíží.

Adolf Heyduk

Když zelené se jaro blíží.
Když zelené se jaro na svět blíží a v stříbře zdrojů nebes tvář se zhlíží a zlatem rdí se šedé vrchů lemy, rád v srdce hledím probuzené zemi. Jak sladký lásky sen jí srdcem táhne, jak slunce čeká, po němž mře a prahne a rázem hermelínu chce být prosta, by volně objít mohla svého hosta. Jak v žilách krev jí proudí v divém reji, jak touhou plápolá vždy horoucněji, jak vzdychá růžemi a ptáky výská, a slunce na zvlněná ňadra stiská. Jak každý záchvěv jeho nitra vítá, jak duší jeho chce být proniknuta, jak bílé roušky s ladných boků trhá a nahá v jeho objetí se vrhá. 39 Jak planou žhavým dechem rtové její, jak plné údy třesou se a chvějí, jak prsa chvíle rozkoší se klenou a dlouhým dechem dozná, že je ženou. Tu toužím sám být sluncem plápolavým, bych proudem ohně v nitru kolotavým jí v klínu vzbudil plody věčné krásy a lidstva rozkoše a lidstva spásy. 40