Bratří.

Bratří.
Mě druhdy srdce bolí, leč sotva zpestří luh, už k toulkám do okolí mě nutí krev i duch. Jeť křepelice snivá mně sestrou v taký čas a vábí mě a zpívá, že stébla ženou v klas. A slavík s rákosníkem a vlaštka s linduškou, jak u přátel jen zvykem, mě na besedu zvou. A konopka mi zpívá, div nepukne jí hruď, a mlynářík mi kývá: „Juž jako doma buď!“ 77 A pěnkava mi zvoní: „Viz, jaký máme mech! Až slunce hlavu skloní, přijď, chceš-li, na nocleh!“ A skalník s jalovčákem mě vábí: „Málo dbáš. Což nejsi také ptákem? což nejsi zpěvem náš?“ A černohlávci bratří i shory sýkořic, jak k lesu jít mne spatří, hned vyletí mi vstříc. A lejsek na mne píská, a strnad s rorejsem, když nejdu, hned si stýská a bádá, kde že jsem. A sedmihlásek volá a stehlíkův zní zpěv: „Ej, kamaráde, hola, proč nejdeš? zjev se, zjev!“ A čížek, švihák luhu, i žlutý konipas ptá udiven se druhů, kde zase meškám as? 78 A skřivan vzdychá polem, a boučím hvízdá kos, že za Vesniným stolem přec ještě schází kdos. A střízlíček, hoch ptačí, a modráček a drozd svém po způsobu pláčí, že není pěvců dost. A co je ptáků v kraji, co má jich sad i luh, mě všichni druhem mají a věrným, při sám Bůh. Toť vrchem mého štěstí, že v ptácích bratry mám a drobné zpívám zvěsti svým českým dědinám. 79