V dešti.

Adolf Heyduk

V dešti.
Prší, prší. Nebe láskou jato, na milostně rozháranou zem vrhá blaha polibky a zlato, jak Zeus Danai – a květným rtem šťastná země šepce slova touhy, lásky sen mu vypravujíc dlouhý. Každé slovo skřivánčí je sloka, růží rozvitou je každý vzdech; země hledí nebi v zázrak oka, toužíc stkvít se v jeho plamenech; víť, že božstvím pod tím srdcem v hrudi k spáse přírody se Krása budí. 96