Štědrá zima.

Adolf Heyduk

Štědrá zima.
Chumelí se, bílé vločky pyšně ve vzduchu se točí, zas jak z jara v kment se šatí višně, a pták na klokoči povívá si křidélkoma svýma, nezpívá však, smutně hořekuje: „Běda, sever perutě mi ryje, sníh rukama třesa ledovýma!“ Však mně jinak; miluju tu dobu spánku země matky, v sněhovém když rozmýšlí se hrobu jarní na pohádky, až otevře fialkové oči, povzdechne si rozprouděným zdrojem, zazpívá si mladých ptáků rojem a své čelo do červánků vnočí. 138 Ach, vždyť toho nese vrchovatě darem, věrná druže: hvězdnou setbu na luhy i hatě, na tvář bledou růže; horských strání čela mile jasní, ledy hladí na klouzačku dětem, sněti stromův obaluje květem, a mé srdce podsněžkami básní. 139