Sen v podjeseni.

Adolf Heyduk

Sen v podjeseni.
Nepoklid v duši, v ruce milou knihu, po kraji lesa kráčím sám. Chladno je, ticho, ptáci táhli k jihu – já také na jih vzpomínám, Po břehu moře, révových kol strání, toulá se v snění zabrán duch; slyš, jaký hovor, výskání a smání, slyš, jaký jásavý to ruch! Čím že to ožil podzim usměvavý? Oko se jasní; viz, ó viz! Bacchantek sličných mimo jedou davy, vůdcem jim mladý Dionys! Pantherů plece zdobeno jich vnadou, pyšna je hrdá postať lvův, již svoje hlavy k dívčím nohám kladou jakoby k prosbě: „Zpívej, mluv!” 71 Strom blažen sklání úrodné své sněti, hrozny se svítí na révách, Hojnost a Krása mimo duši letí, ó jak jsem udiven i bláh! V šťastnějších lidí svobodné jsem zemi, ne v rodné vlasti, jejíž hruď záští sup dravý tepe perutěmi, aniž Bůh káže: „Dosti buď!” Dumám a dumám, srdce jímá tíseň, kdo jí as přijde na pomoc? Vůkol je ticho, vznešenou hvězd píseň nade mnou básní skvoucí noc. 72