Píseň beze slov.

Adolf Heyduk

Píseň beze slov.
Je zima; z hvozdu samot letí má tichá píseň v krajů šeř, a s osněžených stromů snětí jí padá jíní na kadeř, leč nedbá, krouží nad závějí a na kmentový slétá sníh a ke mně jde; hle stopy její rdí v brunátných se červáncích. Co nese as ta píseň zlatá mé duši? Mír-li jest a klid? Hle, volá mne, snad zbádat chvátá, zda cit mých ňader neustyd’? Ne, ne, nechť kolem mráz se hostí, nechť sněhem zavát jsem i stár, zde v prsou tajné hlubokosti plá posud nadšení a žár. 104 A pokud všeho nevyzpívám, co čas a život v nitro snes’, dát nechci s Bohem rodným nivám, kde milá je mi každá mez a každý úhor, každá stezka a každá víska, každý rov; jeť čarovná ta země česká, mých písní píseň beze slov! 105