Má památka.

Adolf Heyduk

Má památka.
Přál jsem si druhdy hodně šťastným být, a míti vše, co peruť ducha pruží, keř luzných krás, jenž v prsou porozvit by něhu dýchal retem plných růží –- a nemám nic! Kéž jedno poupě jen zpod kyprých listí srdci darem zbude, pak bez zápasu vyrvu ti je ven – tvé svaté ňadro více zdobit bude! Hleď, v divém reji strastiplných chvil můj lásky vínek zachoval svou vnadu, on v svatvečer mne vábně ozdobil, jak červánky den jarní při západu; leč s hlavy beru tento ladný skvost, nechť s nekrášleným čelem bloudím všude, ta purpurová jeho bohatost tvé bílé skráně více zdobit bude! 22 Však co jsem měl? Jen pestrý duše žal, jenž teplou slzou očí v písně zkvítal, až život zbujením jich zarůstal a leskem rosy v blízký růvek kmital; tu v náhradu mi osud k hlavě svál jak motýla list lauru k těše chudé – nač mně ten lístek, jejž jsem vyzpíval? tvé jasné čelo více zdobit bude! A slávy, které chtěl jsem dobýt prv? Zda tato pěvce gloriolou zdobí? Či zírá útrpně mu pod obrv, či ví, jak srdce v rytmu hrob si robí? Ne, vše je klam! Leč zašeptnou-li snad při smrti pěvcově tvé rtíky rudé: Pán Bůh mu odpustiž, ten měl mne rád... to památku mou nejvíc zdobit bude! – 23