Po bouři.
Zlý prchnul čas, jak kalná peřej v řece,
leč v žal, jenž s očí do vln napadal,
slét’ slunce proud, strasť perlou byla přece,
když ret tvůj kytky polibků mi dal,
a v srnčím oku, pozbaveny tísně,
zas leskly se mé hvězdy, sny a písně.
Tvá ústa, růže v prvním jitra šeru,
v ráz zapomněla chladné doby spor,
a v líce mé nach vlila u večeru,
jak zora červeň bílý na mramor;
vše usnulo, co bdělo dřív nám k muce,
a kolébkou ti byly moje ruce.
A jako bystřeň v jara hodokvase
sta perel sype v drobný luhu květ,
tak v každé slze na hedbávné řase –
své nové žití zřel jsem – skvoucí svět –
vždyť vše mi bylo zase nahrazeno,
má družko drahá, miláčku můj – ženo!
28