U Jarmilčina hrobu.

U Jarmilčina hrobu.
S mladou ženou u kolébky zamyšlen jsem stál, srnčím očkem Jarmilčiným andílek se smál, a jak v jaru na zahrádce, tak si na líčkách i brádce motýl snění hrál; byl jsem víc než král. Kloním hlavu, srdce buší, nelze odolat, čílko, bradu, černá očka toužím celovat, ale žena s bledou skrání mocně paží svou mně brání. „Chceš je zbudit snad? nechej mi je spát.“ 54 Prchlo štěstí, čílko dítka pokryl sivý mrak; co se stalo? neptejte se – nehleďte mi v zrak; kam mám sklonit sivou lebku, k ženě nebo na kolébku? Smutno, hrozno tak, kolem všude mrak. Snil jsem? nesnil, pravdou bylobylo, a přec všecko sen, Jarmilku svou do rakvičky dal jsem druhý den; v těsném, květuplném loži spal ten andíleček boží, spal, či dřímal jen? To byl smutný den! Dřímal, usnul, dobře víme, leč těch očí jas ani v rakvi, ani v hrobě pro nás neuhas’; 55 na růvek když kloníme se, z růží jeho vstříc se nese roztoužený vzkaz: „Přijďte brzy zas!“ 56