Nad kolébkou.

Adolf Heyduk

Nad kolébkou.
Les kypří, v luhu pučí kvítí, zvěsť jara vyskočila z hor, a na kolébku slunko svítí a do kolébky matčin zor. A v kolébce té něžných tváří jest ukryt našich srdcí skvost, dvou srdcí hvězdička, jež září ve krásnějších chvil budoucnost. Hle, chví se – strach mi srdce dusá, k ní bojácně se kloní zrak, – v tom směje se ta malá pusa, a fialkou se temní zrak. 66 Jsme šťastni! Jeden přes druhého chce líbati ten malý rtík, a rázem tuchu všeho zlého vzal z duší jeden okamžik. – Leč sotva spí, dál strach nás mučí: jak bude s tebou v žití dál? zde v síňce pro tě láska pučí, a venku snad již roste žal! – 67