O Mladvaňkovi.
Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku,
ký junák jsi to byl,
že pod Neubachem Rakušan
tě oklamal a zbil?
Že oklamal tě, obelstil
a podvedl a skříp’;
jen doušků mín, a stráží víc,
pak mohlo býti líp.
Jen stráží víc a doušků míň, –
hrad pevný měl jsi dost, –
věř, vše bys býval porubal
a nespal na věčnost!
Jen v seči trochu větší klid,
a v žízni menší chvat,
pak lid tvůj v hrobě nemusil
zlé pitky vyspávat.
73
Že Albrecht bděl a přemýšlel,
hrad získal si a čest;
ten Albrecht, pane, osnoval
ti spropadenou lest!
Ten Albrecht znal tvůj český lid
a dostal z něho strach,
a proto nechtěl útokem
hnát přímo na Neubach.
On přemýšlel a vymýšlel
a pravil: „Nač se bít?
mám v sklepě hojnost řízných vín,
dám Čechům raděj pít.
A věru, dobrá vína měl,
je každý chválil host;
a sudy Albrecht nakládal
a zbrojil hotovost.
A na dva vozy čtyřicet
dal starých věder snést,
a za soumraku úvozem
vše mimo Neubach vézt.
Sbor starých jezdců k vozům dal,
leč mladé ukryl v les...
Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku,
buď, pro Bůh, bedliv dnes!
74
Leč nebyl bedliv Mladvaněk,
lid s tvrze dolů sběh’:
»Hoj„Hoj, Albrechte, hoj, vojvodo,
ó, víno tady nech!
Nám v tvrzi teskno; není vín,
nám v tvrzi prahne ret!...“
Prch’ Albrecht v ráz, a Mladvaněk
vzal věder čtyřicet.
A pili Češi, pili zas
a pili o přemoc,
leč Albrecht s Němci vrátil se
když na kraj lehla noc.
Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku,
slyš houfnic temný hlas!
Hleď, Albrecht na oko jen prch’,
hleď, Albrecht je tu zas!
Tu Mladvaněk si oči mnul:
„Je pravda-li, či sen ?
Hej, chaso, vzhůru k střílnám; slyš,
ven na zdě hradu, ven!«ven!“
Leč nejde lid, vše vrávorá,
jen v spánku mluví ret,
kdo živ, ten spit; vždyť prázdno jest
všech věder čtyřicet.
75
Jen Mladvaněk je čil a zdráv
a brání mostní věž;
a na Albrechta volá: „Hej,
co, vinaři, zde chceš?“
„Chci Neubach mít!“ – „Aj, snad ne hned?“
„Ba hned!“ – „Máš věru chvat,
nuž pojď jen blíž...“ „Jdu, dalť jsem spíš
tu věž tvou podkopat.
Nuž vzdáš se?“ – „Já? Ej, při sám Bůh
jak smělý je tvůj tlach;
lid hlavu za víno-li dal,
dám já ji za Neubach!“
Tu Albrecht zlostí rozpálen
z děl do zdí hradu bil
a Mladvaňkovi na hradbách
v ráz nohy odstřelil.
I padá s věže Mladvaněk:
„Čert staré nohy vzal;
nač, nevím nač by nohy měl,
kdo nikdy neprchal!
Mně srdce s hlavou bylo dost,
ty víš to, Pane náš!
Ej, hoši, vstaňte aspoň teď,
když spat jde vůdce váš!
76
Spí přec! Ó bratři ubozí,
váš mozek bědně změk’,
no, Albrecht vám jej utvrdí,
vždyť hyne Mladvaněk!
No, Albrecht vám ho zocelí,
že bude horko všem;
kdo budeš živ, ten pozdravuj
tu naši českou zem!
Už přijmi, Pane, duši mou,
a vyjdi sluze vstříc,
rač, čert když dolní půli vzal,
vzít horní polovic! –“
A skonal. – Albrecht bil a bil
a stékal hrad, až stek’,
jal posádku a v okovech
lid český k Vídni vlek’.
A muže vlek a ženy vlek’
a drobných dětí směs,
a když nemohly děti jít,
lid na koně je vznes’.
Leč když šli hory úbočím,
děl šeptmo vůdcův ret:
„Nač děti? Pryč!“ A jezdců sbor
v důl drobné děti smet’.
77
A když přitáhli na Dunaj,
děl vůdce hledě veň:
Nač kacířky?“ A drábů tlum
vrh’ ženy v prohlubeň!
A ku městským když přišli zdem,
šel vstříc jim mistr kat;
tu vůdce starcům husitským
dal hlavy urubat.
A na náměstí špitálském
ta chlapům slova řek’:
„Vše pověste mi na provaz,
co mistr nedosek’!“
A pětkrát třicet šibenic
lid ve Vídni zřel stát,
a na nich Čechův zvěšených
třikráte padesát.
Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku,
ten Albrecht zle tě skříp’;
míň doušků jen a stráží víc,
vše mohlo býti líp!
Mladvaněk nápodobil Jiskru z Brandejsa v nájezdnictví a zhynul při chránění hradu Neubachu v Rakousích, v jehož byl držení.
78