Korvínova smrt.
Na hradních chodbách četná stojí stráž –
ve Vídni uhostil se Matyáš,
zde s legátem o svaté velkonoci
od Boha zdraví žádá živou mocí.
Čech lstivý škůdce není věru zdráv,
zle na srdci mu leží Vladislav;
ač k úkladným proň Korvín jedům sahá;
vše marno přec, už nic mu nespomáhá.
To trápí ho a týrá napořád –
mělť levobočka dědicem by rád –
i vadne, tona v přemýšlení stálém,
jak státi by se mohl českým králem.
Vždy myslí jenom na tu českou říš,
jak do svých tenat lapil by ji spíš;
ať jak chce ujednáno, vždy se zmaří,
snad zradou Slezanů se v posled zdaří.
99
Z tad do Čech vtrhne Matěj – tak je plán –
jet v Poděbradech Bartošovský Jan,
s ním smluveno, tam usadí své vrahy,
pak krátký čas – a pánem bude Prahy.
Leč dnes chce odpočít, je sláb a chor,
zle užírá mu prsa český vzdor, –
a plece rve – a nechce býti snáze –
šíp vbodnuvší se u seretské hráze.
Ten utříštěný v oné honbě hrot
roj útrap snáší mu a různých psot,
dna hlodá hnát a nápoj také pálí,
jejž Zápolský a paní namíchali.
Vždyť byl to Matějův vždy jistý lík,
jím uspán býval každý protivník,
a vtipná Vlaška, paní jeho milá,
co činil král, též hned se přiučila.
Chceť ona také jednou kralovat
i Štěpán Zápolský; tož mají chvat,
by skutkem byla smlouva obapolná...
Než Matěj Korvín umírá tak zvolna!
Král v chrámě štěpánském se modlí dnes,
klek’ před oltář – ne, neklekl, leč kles’,
hned komoří však na rychlo jej zvedá –
a v hebké lože na hradě král sedá.
100
Chce odpočíti Korvín, sám chce být,
chce pohár léku mít, chce víno pít,
chce drsný jazyk svlažit fíků šťavou
a spánkem zahnat stvůry letší hlavou.
I pomohli mu: snesli dobrý lík,
ten živým ohněm do všech údů vnik’,
a čemu dravčí vzdorovala síla,
to upravená smokva urychlila
A těžko oddychá král v boji zlém.
Tu na okno slít’ havran s havranem,
a lačen každý do skel zobem klepe:
Hoj, Matyáši, bratře, co tě tepe?
Proč hrdý Korvín, otužilý brach,
dnes trápí se a lítost má a strach?
Či trýzní ho snad kališnické rány,
či přísahy, jež Čechům byly dány?
Hoj, proč se neveselí Matěj lhář?
vždyť posud má tu podvojenou tvář?
Což neposkytne brat náš strachem bledý
dnes jmenovcům svým trupů na újedy?
Což pokrevencům rodným nedá nic?
Což nestaví už žádných šibenic?
Což nerube už ku množení slávy,
kdo nectí ho a hněvá vzdorné hlavy?
101
Což nemá nic? – Ej, štědrý jsi ty pán!
Či straší tě snad Švehla z Kostolan?
Hleď, ve Vídni nám ani Boskovice
lid nepopřál, ač toužili jsme více.
Však nadarmo jsme nepřilétli sem,
my počkáme si tady nad hradem;
než starý měsíc zamění se novým,
snad syti budem srdcem Korvínovým.
Hle, od kořene rychle skonáváš,
jed v žilách svých, dnu ve všech hnátech máš;
nuž rychle přec, my pokrm míti ždáme,
sic za živa se do tvé hrudi dáme!“
Zle rozlícen je král a poulí zrak,
chce splašit káň a robí naopak,
a lítí se a strachy vyje ústy,
jak vzteklý vlk, když vyplašen byl z pusty.
Leč nelze králi překonati nic,
je ptáků v komnatách vždy víc a víc,
už hrubou perutí mu tepou kštici
ti přišerní mrch lační hodovníci.
Hle, v chorá ňadra klove zlostná káň:
„Hoj, braň se, králi – lháři – braň se, braň!
Dnes dožiješ, náš chomol, jenž tě kruší,
hned vezme s sebou havraní tvou duši.
102
Ta s námi bude z tebe supem žrát –
ty’s právu udělal tak kolikrát –
když dravčí spáry ryl jsi v jeho plece –
tvůj vzletí duch, jak dravec prchá z klece!“
I šílí Matyáš: svůj chápe meč,
chce títi, – nelze – ruku poutá křeč;
chce volat o pomoc: – mor jazyk váže,
jen děsně řve – a k síním běží stráže,
V tom z temna volá Zápolského zjev:
„Kdo kročí v před, ten výplatou dá krev!
Či smí kdo krále vyrušiti k hněvu,
když šťávu révy chce a líbat děvu?
Aj, divná jesti děva! Neslyšíš,
jak vyschlým hnátem tiskne hrdlo již
a tuří prs, jenž brání se a vzpírá,
v tu chladnou svoji náruč děsně svírá?
Ó slyš! A v síni křehot, řev a pád –
vše na chodby se valí napořád;
jen na mši králová zří posud k nebi;
máť toho paní věru zapotřebí!
I hledali ji po všech klášterech...
„Ó vzácná paní, prodlévání nech,
věz, skácen mrtvicí tvůj manžel leží,
jen věrný tobě Zápolský ho střeží!“
103
Blesk z očí paní šleh’, když vešla v síň,
i sklonila se, zašeptala: „Zhyň!“
Pak s pláčem k lidu obrátila tváře:
„O běda nám, žel, spěšte pro lékaře!“
Leč Zápolského temný volá hlas:
„Nač lékař mrtvému? Teď právě zhas’!...“
A mrtev byl; Čech zlého zbaven hosta,
a Morava zas Matyáše prosta.
104